Lesk a bída Visegrádu
Před třiceti lety, 15. února 1991, byla založena Visegrádská skupina. Jakými peripetiemi si pakt tří, později čtyř středoevropských zemí prošel a jaký je jeho reálný význam dnes? Jde o přežitý pakt, nebo jistotu a pevnější postavení v rámci EU?
Když se minulý týden na poloostrově Hel na severu Polska uskutečnil další ze summitů Visegradské skupiny (dnes označované jako V4), nemohla v jeho programu chybět připomínka kulatého výročí, jež připadá právě na dnešní den. Visegrádská aliance vznikla v únoru 1991 na setkání maďarského premiéra Józsefa Antalla, prezidenta ČSFR Václava Havla a polského prezidenta Lecha Wałęsy v maďarském Visegrádu. Na tomto setkání politici podepsali deklaraci blízké spolupráce tří středoevropských zemí na jejich cestě k evropské integraci.
Rozdělením ČSFR na Česko a Slovensko se později Visegrádská trojka změnila na čtyřku. Po roce 1992 ovšem spolupráce v rámci Visegrádu ustala a byla obnovena až v říjnu 1998. Přijetím všech čtyř zemí do EU se pak význam paktu v novém tisíciletí významně posílil a termín V4 se dostal do povědomí širší veřejnosti. Především v souvislosti s vytvořením společné názorové platformy všech čtyř států, umožňující progresivněji a efektivněji prosazovat společné zájmy v Unii.
Přínos spolupráce Visegrádské skupiny vyzdvihl minulou středu na zmiňovaném summitu český prezident Miloš Zeman, když uvedl, že V4 má společně sílu větší, než činí součet sil jednotlivých zemí. „Je skutečně hloupý názor považovat Visegrádskou skupinu za něco, co rozbíjí EU. Jedno ze zásadních hesel Unie je jednota v různosti,“oponoval prezident názorům, že V4 se po třiceti letech přeměnila z nástroje pomáhajícího středoevropským zemím na cestě do EU v jakousi jejich ochranu právě před Unií.
„Pevně věřím, že visegrádská spolupráce bude pokračovat,“dodal pak ještě Zeman v reakci na stále častější názory a výzvy k ukončení tohoto projektu, respektive spolupráce na něm, které se v poslední době objevují ponejvíce právě na českém politickém nebi. Podle těchto argumentů je zapotřebí se zásadně distancovat od politiky Varšavy a Budapešti, jež jsou už několik let terčem kritiky ze strany EU kvůli obavám z narušování principů nezávislosti justice, podkopávání práce nezávislých médií nebo nevládních organizací.
Opustit vé čtyřku?
Měli bychom z Visegrádu vystoupit? Tvrdím, že nikoliv, byť přitom pragmaticky vynechám zbytečné superlativy. Význam V4 není proč přeceňovat, ale ani podceňovat. Argument, že se dnes právnímu státu v Maďarsku a v Polsku opravdu moc dobře nevede, je sice pravdivý, ale v kontextu dlouhodobého horizontu vývoje našich geopolitických zájmů a vztahů ve středoevropském prostoru je zcela irelevantní. Našimi strategickými spojenci nejsou přece současné vládní garnitury, ale samotné země – Polsko a Maďarsko. Pokud jde o fungování V4 v rámci EU, k prosazení některých klíčových zájmů může coby silový konzistentní pakt skutečně posloužit, ale je třeba jít spíše cestou flexibilně se vytvářejících ad hoc koalic než uzavřených bloků.
V4 není a ani nemůže být žádná homogenní frakce lobbující v EU v obdivuhodné synergii za zájmy, jež jsou pro všechny čtyři země identické. Už proto, že názory obyvatel střední Evropy (a jejich politických představitelů) se podle průzkumů často až diametrálně odlišují.
Současné politické elity čtyř členských zemí V4 k sobě nemají zdaleka tak blízko jako kdysi Havel, Wałęsa a Antall. To bylo ostatně velmi dobře čitelné i na posledním summitu V4, kde každý z prezidentů hovořil trochu jinou řečí. A všichni se shodli prakticky v jediném – že se nic nestane, když se občas (a někdy i častěji) neshodnou vůbec. To by mohlo být vnímáno jako argument proti V4, ale není tomu tak. V posledních letech jsme si totiž až příliš uvykli měřit úspěšnost V4 prizmatem jejího působení a společného vlivu v rámci Evropské unie. Zahraničněpolitická oblast je ovšem pouze jednou z dimenzí celého tohoto projektu, který je třeba vnímat jako běžnou, solidně etablovanou formu komplexní regionální spolupráce, jaké jsou v Evropě běžné.
Neformální aliance
Nezapomínejme na dimenzi občanské spolupráce reprezentovanou Mezinárodním visegrádským fondem, určeným k podpoře vzdělávacích, výzkumných či kulturních projektů, ani na záležitosti regionální, vnitrovisegrádské a spolupráci resortních ministerstev zemí V4, která zprostředkovává bohatou síť kontaktů ministerstev dopravy, obrany, životního prostředí, kultury, školství, vnitra a dalších.
I přes toto všechno by bylo chybou přikládat V4 přespříliš spektakulární význam či magickou moc, kterou nám svazuje zašpiněné ruce a odrazuje tak od užší spolupráce s námi státy západní Evropy, především sousední Německo. Dobře víme, že tomu tak není; navíc Němci na základě velmi podobných smluv, jako je V4, dlouhodobě a bez pocitu viny takto spolupracují například se zeměmi Beneluxu.
V současné konstelaci zkrátka není možné mít od Visegrádské skupiny vyšší očekávání, než odpovídá jejímu neformálnímu a zcela nezávaznému charakteru. Přesně tak, jak byl už v době vzniku tohoto uskupení explicitně definován.
V4 není a ani nemůže být žádná homogenní frakce lobbující v Evropské unii v obdivuhodné synergii.