Nový Bílý dům a starý Kreml

Co bude znamenat nástup Joea Bidena do čela USA pro tradičně ostře sledované americko-ruské vztahy? Obamovi se restart nepovedl a za Trumpa se ještě zhoršily. Rýsuje se teď nástup pragmatičtějšího kurzu?

Karel Schwarzenberg občas dovede překvapit. Nejnověji pragmatismem k Rusku: potlačování lidských práv v této zemi podle něj nemá mít vliv na obnovení dobrých diplomatických vztahů s Českem. S bývalým ministrem zahraničí jsou spojeny některé nepěkné kousky. Třeba hbité uznání především Washingtonem vytvořené pseudostátnosti Kosova, což představovalo především protiruský akt, na nějž Kreml výsměšně odkázal při anexi Krymu. Teď ale ukázal nečekaně promoskevskou tvář. A hned to také od některých schytal.

Možná by si však jeho pragmatismus měli zapamatovat zejména domácí rusobijci, kteří na rozdíl od mnoha bitých ruských protestujících bojují s Kremlem z mentálního pohodlí pražského maloměšťáctví. Jeho klasickým projevem byla zábavně nafoukaná víra, že na naše skvělé demokraty v metropoli (starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře či starostu Řeporyjí Pavla Novotného) posílá Putin agenty-zabijáky s novičokem v kufříku.

Není sporu o tom, že v Rusku přituhuje a největší slovanská státnost se zase duchovně ohlíží spíš do carských než do stalinských časů. Včetně nepokrytého přístupu elit k poddaným, jejichž jakákoliv nespokojenost vůči vrchnosti je tvrdě trestána. Zvláště jsou-li na jejich demonstracích přítomni západní diplomaté, jak to dali naposledy výrazně pocítit Josepu Borellovi, „ministrovi zahraničí“EU.

Říkal to už Havlíček

Není dobré přehlížet nedůtklivou agresivitu Moskvy, jedná-li se o její hájemství. Stejně tak nesmíme ignorovat, že se konzervativně smýšlející ruská věrchuška nikdy mentálně nesrovnala s rozpadem Sovětského svazu, jehož jsme byli poslušnou kolonií. Což opět souviselo i s některými typickými českými sklony ke stereotypnímu myšlení. V němž ostatně dodnes, také v tom má Schwarzenberg kus pravdy, rezonují některé staré ideály ohledně Rusů. Zkrátka hodnoty, jež pro jejich naivitu kritizoval už Karel Havlíček Borovský, oběť rakouské policejní zvůle.

Kritický intelektuál národního obrození si všiml, že velmoci budou vždy jen velmocemi s jejich reálpolitikou. I kdyby se stokrát tvářily jako přátelé, a to je obecná zákonitost. Od ní by nás neměla zviklat žádná světová strana a fráze o povinné vděčnosti.

Ve své době proto Havlíček nabádal k jistému pragmatismu a opatrnému západnictví. To v Rusku dostalo vážnou ránu během „demokrátora“Borise Jelcina, který byl sice při svých zákrocích proti nespokojencům (v parlamentu) snad ještě tvrdší než putinovci, zato se těšil nezlomné podpoře Západu. Porušování ústavy v očích amerických a evropských demokratů patrně plně vyvažoval ústupem z dosavadních zájmových oblastí i zcela bezbariérovou atmosférou drancování země každým, kdo o to projevil zájem.

Věci se ale vyvíjejí, to je podstata života, potažmo mezinárodních vztahů. Rusko se už hezkou řádku let opět od Západu pořádně odtahuje. Naposledy ministr zahraničí Sergej Lavrov diplomaticky prohlásil, že EU je „nespolehlivý partner“. Mezi Ruskem a většinou západnějších států byla v posledních letech vykopána „zástupná“válečná sekera hned několikrát. Nejmedializovanější byl dnes zamrzlý konflikt na východní Ukrajině, na němž měly jinak daleko více podíl USA než EU. Tehdy, po kyjevském státním převratu, jezdili západní politici na

Majdan vyprávět, ať se Moskva nevměšuje do místních záležitostí, a Kreml na to zjevně nezapomněl.

Avizovaný restart vztahů mezi Ruskem a USA za Baracka Obamy se tedy rozhodně nepovedl, a tak byla alespoň Putinova klika využita k hořce zábavnému předvolebnímu obvinění (před pár dny se čirou náhodou znovu objevilo), že americký velkokapitalista Donald Trump náležel po čtyřicet let k agentům Moskvy a jeho vítězství v předchozích volbách prý nezpůsobil americký lid, nýbrž proradní ruští hackeři.

Ostatně v atmosféře honů na čarodějnice je až kupodivu, že při nedávném útoku americké lůzy na vlastní parlament nebyli v davu – už vzhledem k Trampovu podílu na věci – identifikováni například příslušníci obávané ruské GRU. Nebo nebyla proti nepohodlným zákonodárcům „nasazena“nějaká chemická zbraň ruské provenience. Ano, třeba zlopověstný novičok, prudký a smrtelný vojenský toxin, jehož útok ale obvykle všichni přežijí.

Naposledy ruský bloger Alexej Navalnyj, načež mu bylo údajnými traviči umožněno bezproblémové vycestování ze země i návrat do vlasti. Spolu s masivním propagandistickým narativem západního mainstreamu, jaký je v jeho osobě kremelskou diktaturou tyranizován liberál. Přitom jde o tvrdého nacionalistu, který uvítal anexi Krymu.

Ať tomu ale bylo, jak bylo, za trumpovské administrativy se rusko-americké vztahy ocitly na sestupné trajektorii a nebýt příchodu prezidenta Joea Bidena, ještě by se dále zhoršovaly. V banku nového začínajícího kola hry na přetlačovanou a spolupráci nicméně zůstávají jiné ošidné produkty ruského průmyslu. Zejména vakcína proti koronaviru Sputnik V či hlavně Spojenými státy zásadně odmítaný produktovod Nord Stream 2, který teď v souvislosti s Navalného aférou přišel znovu na přetřes.

Zatím hodně věcí z další, Bidenovy etapy vztahů mezi Západem a Ruskem se teprve postupně začíná rýsovat. Ale leccos naznačuje, že by se větší prostor poskytl pragmatismu a deideologizaci.

Kupodivu při útoku americké lůzy na parlament nebyli v davu identifikováni příslušníci obávané ruské GRU.