Covid: změny na plicích většinou mizí
Pacienty však sledujeme teprve tři čtvrtě roku, a nejen u covidu, ale obecně v medicíně platí, že nic není na sto procent, říká pneumolog Milan Sova.
Onemocnění covid-19 mají za sebou už několik týdnů, teoreticky by měli být zdraví. Přesto řadu pacientů po prodělané nákaze trápí dušnost, kašel nebo nepříjemný tlak na prsou. Právě takoví by podle primáře Milana Sovy z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy Fakultní nemocnice Olomouc měli vyhledat lékaře ve specializovaných ambulancích. Ta jeho od začátku pandemie vyšetřila už šest stovek lidí. „Nejzávažnějšími příznaky, které mohou přetrvávat, jsou pozánětlivé změny na plicích. Naštěstí při léčbě velmi slušně mizí, ale je potřeba, aby se tito lidé nechali vyšetřit,“říká pneumolog.
Jak během pandemie narůstaly počty vašich pacientů?
Na jaře loňského roku, kdy lidí po prodělaném covidu nebylo tolik, jsme pacienty sami vyhledávali. Ty, kteří měli pozitivní PCR test, jsme si cíleně zvali na vyšetření. Tato jarní skupina je unikátní v tom, že jde o lidi, kteří neměli žádné klinické problémy, proto můžeme hodnotit, jestli u takových mohou hrozit trvalé následky. Pokud jde o podzim, tak jde většinou o lidi, kteří si prošli těžším zápalem plic, byli hospitalizovaní nebo mají nějaké klinické potíže. Zatímco ještě v polovině prosince jsme evidovali kolem 250 vyšetřených, za další měsíc to bylo více než 600. To už jsou relativně vysoká čísla.
Můžete typově říct, jaké věkové skupiny lidí vyšetřujete?
V naší postcovidové poradně sledujeme pacienty od 18 let a starší. Největší zastoupení mají osoby nad 65 let, kterých je asi 50 procent. Nejzávažnější
potíže jsou přítomny právě u této skupiny.
Chodí za vámi lidé sami, nebo je posílají praktičtí lékaři?
Lidé se k nám dostanou třemi způsoby. Zaprvé o nás vědí, protože se snažíme dát najevo, že poradna existuje a že má smysl nechat se vyšetřit. Druhá cesta vede přes praktické lékaře, kteří mají o poradně celkem široké povědomí, a to nejen v naší spádové oblasti – přijíždějí i lidé ze severu Moravy nebo ze Zlínska. Třetí skupinu představují lidé, kteří byli hospitalizovaní u nás v nemocnici na covidových jednotkách. Ti jsou do naší poradny odesíláni automaticky.
Měli by k vám i dnes přijít ti, kteří po prodělaném onemocnění žádné potíže nemají?
Pokud pacient prodělal lehkou formu covidu, tak doporučuji, aby se nechal vyšetřit u praktického lékaře, k němuž by stejně měl zajít. Když praktik usoudí, že je potřeba vyšetření ve specializované poradně, pak by k nám dorazit měl. Jestliže se ale člověk cítí dobře, návštěva je většinou zbytečná.
Vyšetřovali jste už člověka, který měl lehký průběh covidu, a přitom jste odhalili vážné následky?
To, že by někdo měl lehkou formu covidu, neměl vůbec žádné příznaky a my jsme poté našli něco závažného, tak takový případ si nepamatuji. V medicíně je však možné úplně všechno. Mohlo by se teoreticky stát, že pacient bude mít lehkou formu onemocnění v rámci aktivního covidu, ale poté tzv. přestřelená imunitní odpověď způsobí problémy, které odhalíme až sekundárně. Na druhou stranu takový člověk by měl mít nějaké klinické příznaky – například být dušný nebo kašlat.
Co postihne člověka po covidu nejčastěji a které následky považujete za nejzávažnější?
Vzhledem k předpokladu, že s covidem už se setkala skoro polovina naší populace, si můžeme troufnout říct, že drtivá většina pacientů nemá následky žádné. My odhadujeme, že významné změny na plicích se objeví u půl až jednoho procenta pacientů. Jde však o hrubý odhad na základě našich dosavadních dat. Studie stále probíhá a je otázkou, jak se situace bude vyvíjet dál. Nejzávažnější příznaky, které mohou přetrvávat, jsou pozánětlivé změny na plicích. Naštěstí u většiny pacientů při léčbě velmi slušně mizí. Je však potřeba, aby se takový pacient nechal vyšetřit a my tak věděli, jakým způsobem se k němu postavit – jestli ho léčit a jak.
Odhadujeme, že významné změny na plicích se objeví u půl až jednoho procenta pacientů, kteří prodělali covid.
Jsou to tedy změny vratné?
Nic se nedá paušalizovat, ale ve většině případů naštěstí ano. První data jsou celkem optimistická, zdá se, že reziduální postižení plic by mělo mizet. Na druhou stranu pacienty sledujeme teprve tři čtvrtě roku, takže nejsme schopni říct, že to tak bude u všech. Jak říkáme, v medicíně není nic na sto procent.
Hrozí člověku po prodělaném covidu i životu nebezpečná fibróza plic, tedy zhuštění vaziva ve tkáni?
Některé pozánětlivé stavy teoreticky mohou do fibrózy přejít. Také se mohou objevit případy, že plicní fibróza u pacienta existovala už dřív, jen o ní nevěděl. Jednoho takového člověka, u něhož covid toto postižení jen demaskoval, si pamatuji. Aby to však bylo vědecky správně, měli bychom také vědět, jak člověk vypadal před covidem. My tato vstupní data nemáme, netušíme, v jakém stavu byly plíce velké části naší populace před pandemií a jak se na nich podepsal covid. Nějaké změny tam ale opravdu jsou a plicní fibróza patří mezi ty nejzávažnější. Fibróza se bohužel odstranit nedá.
Ano, pokud plíce zvazivovatí, to už se opravdu nikdy odstranit nedá. Na druhou stranu plíce mají neuvěřitelnou kapacitu. Každý z nás zdravých lidí by mohl žít bez jedné z nich. Když si představíte, že v běžném životě, bez extrémní zátěže, využíváme asi 50 procent plicní kapacity, znamená to velmi slušnou rezervu. Pokud je tedy malá část postižena fibrózou, tak se nic moc neděje. Pokud je ta část ale větší, pak to samozřejmě představuje problém. Platí, že čím dřív se svými problémy přijdu, tím větší šanci mám na uzdravení?
Určitě to platí. Já bych návštěvy neodkládal. Standardně zveme pacienty čtyři týdny po covidu. Proč jste zvolili právě čtyři týdny?
Kdybychom lidi přijímali dřív, hrozí, že by mohli být ještě infekční, což by ohrozilo další pacienty i nás. Druhou věcí je, že u spousty z nich se v rámci akutního covidu objeví změny, které potom zmizí. A nás zajímají změny přetrvávající.
Jaká vyšetření ve vaší poradně pacienti podstupují?
Všem děláme rentgen hrudníku, funkční plicní vyšetření, kdy měříme, jakou mají kapacitu plic, a také difuzní plicní kapacitu, což je vyšetření důležité právě kvůli plicní fibróze. U pacientů, u nichž si potřebujeme víc ozřejmit stav plic, provádíme i CT hrudníku. Neděláme ho však standardně všem, protože je to přece jen radiační zátěž. Pokud to není nutné, tak pacienta neozařujeme. Jakou léčbu volíte nejčastěji?
Pokud jde o pozánětlivé změny na plicích, indikuje se hodně léčba glukokortikoidy (steroidními hormony tvořenými kůrou nadledvin – pozn. red.)
a klasické systémové kortikoidy. Mohou se použít také inhalační kortikosteroidy, ale léčba se liší případ od případu, nedá se paušalizovat. Nazachraňujete teď – paradoxně díky covidu – také víc lidí s rakovinou plic?
To bohužel ne, je to spíš naopak. Lidé s nádory se bojí přijít na vyšetření, protože hysterie kolem covidu dosáhla opravdu neuvěřitelných rozměrů. Už jsme měli několik případů, že i mladí pacienti měli strach dorazit, diagnostika se pak táhla a bohužel to dopadlo špatně. Je potřeba apelovat na všechny, aby prohlídky nezanedbávali. Pokud jde o nádory, více si slibujeme od plánovaného screeningu karcinomu plic, který by se měl brzy rozbíhat. U pacientů, kteří kouří a jsou starší, se bude dělat nízkodávkové CT, kde bychom nádory měli zachytit. Že by nám právě covid pomohl posunout záchyt do včasnějších stadií, tak to opravdu ne.