Pandemický plán píše sám covid
Po nálezu Ústavního soudu o neústavnosti sněmovních voleb, se kterým si dolní parlamentní komora jen tak lehce neporadí, sami poslanci pro změnu zkomplikovali situaci exekutivě. Několikaměsíční opoziční kritika údajného selhávání vlády při řešení pandemie, vedoucího ke zmatkům a chaosu, vyústila v zamítnutí prodloužení nouzového stavu.
Ne snad že by se koaliční vláda nedopouštěla chyb. Bylo by ale v pořádku ji kritizovat, kdyby opozice přicházela se skutečně podnětnými návrhy. Jenže jejich obsahová analýza prokazuje, že šlo a jde převážně o obdobu opatření vládních, která by „měla být realizována jen lépe a důkladněji“. Kritici k tomu však nepřispívají. Představitelé opozičních stran neúmorně hovoří o tom, že vláda nemá pro boj s pandemií plán, chybí jí vize, pracuje nesystémově.
Jak vlastně má ale ten pandemický systém vypadat? Prvním jeho podsystémem je covid, který neustále mutuje, převážně k horšímu, chová se naprosto chaoticky. Druhým jsou lidé řídící se svými zájmy, zkušenostmi a životním stylem, kteří jsou ovlivňováni politizací střetnutí s virem, tedy jejich chování je také málo předpověditelné. Třetím subsystémem je exekutiva v čele s vládou, která nese podstatnou odpovědnost. Ale může za stavu uvedených subsystémů rozhodovat jinak než empiricko-intuitivně, nanejvýš v některých případech empiricko-analyticky? Tak si lépe či hůře počínají vlády na celém světě. Viz třeba ta italská, která na poslední chvíli odvolala záměr uvolnit na severu země provoz lyžařských středisek.
Jako by si poslanci bezprostředně po hlasování uvědomili, co vlastně provedli. S úlevou proto přijali možnost, že začínající krizi by mohli zdolat hejtmani. Ti se sice zachovali vstřícně, ale rychle jim došlo, že na to vlastně nemají, a s dílčími požadavky vrátili břemeno odpovědnosti vládě zpět, aby vyhlásila nouzový stav sama.
Jak jinak, i když u nás platí, že dva právníci mají tři právní názory, okamžitě se ozvaly hlasy, že je to neústavní řešení. Miloš Vytrčil jako předseda Senátu, který má dohlížet na ústavnost, okamžitě před tím dopisem vládu varoval. Nejsem ústavní právník, ale jako sociolog zabývající se řízením, jeho sociálními souvislostmi a důsledky dobře vím, že objektivně to oslabí funkčnost exekutivy a mnoho lidí to bude považovat za další politizaci věcného problému.
A co je nejvážnější: nepřiděláváme si jen další starosti, nerozdělujeme ještě víc již tak rozdělenou společnost? A proč vlastně veřejnoprávní televize přichází zrovna teď s diskusním pořadem na téma občanská neposlušnost? Washingtonský Kapitol jako poučení nestačil?
Jak to kdysi napsal ve svých pamětech Henry Kissinger: „V podstatě je jedno, co vláda udělá, jaký návrh předloží. Podle opozice bude vše špatně. Bude to málo, bude to chaotické, nesystémové, nedůsledné.“