I ležérní falešné kňourání dokáže občas nadchnout

Kapela Clap Your Hands Say Yeah alespoň v počátcích své existence ukázkově naplňovala pojem „independent“, tedy nezávislý. Debutovala v roce 2005 bezejmenným albem, které si vydala sama, bez nahrávací společnosti, bez manažera, prakticky bez ničeho.

Měl je rád David Bowie

V době, kdy další indie kytarové kapely podepisovaly smlouvy s velkými firmami, se projekt amerického zpěváka, kytaristy a skladatele Aleca Ounsworthe dokázal prosadit jen díky internetové šeptandě a trendy sledujícím hudebním webům jako například Pitchfork. Mezi jeho fanoušky se počítali i David Byrne nebo David Bowie.

Ani dnes nejsou Clap Your Hands Say Yeah (mimochodem, vážně hodně divné jméno) součástí nějaké „scény“a dělají si věci po svém. Důkazem je i nová deska New Fragility, na první poslech přívětivá, nepochybně hitová. Zároveň ale tak trochu do sebe uzavřená, jako by si ji Ounsworth natočil hlavně sám pro sebe a moc neřešil, co na to posluchač.

Písně s osobitým kouzlem

Deset písniček se většinou nese v poloospalé zasmušilé náladě a dominuje jim frontmanův typický zpěv, který dokáže stejnou měrou nadchnout a okouzlit jako totálně zprudit.

Ne každému je ležérní a občas falešné kňourání Aleca Ounsworthe po chuti, ale bez něj by to zkrátka nefungovalo. Zkuste si představit kapelu Guns N’Roses bez Axlova mečení.

Hudebně v zásadě nejde o nic výjimečného, přesto je v těch nostalgicky baladických a křehkých skladbách kus osobitého kouzla. Když jim to dovolíte, dokážou rozkvést do nečekané krásy a barevnosti.

Hodně ovšem záleží na vnitřním rozpoložení. Musíte se na tuhle desku naladit, jinak vám proklouzne mezi prsty a nebude vám stát za víc než za pokrčení rameny.

New Fragitily Clap Your Hands... 65%