Dědictví krále Vičaje
Příběh muže, který udělal z Leicesteru velkoklub
Na večeři si mimořádně pochutnal. Spokojený byl i se servisem. A tak když se při odchodu z restaurace na francouzské Riviéře dal do řeči s číšníkem, jenž ho obsluhoval, nezůstalo jen u štědrého spropitného.
Téma hovoru se stočilo na fotbal, který oba muže propojoval.
Vičaj Srivadtanaprapcha, movitý thajský podnikatel, už pár let šéfoval anglickému Leicesteru.
Davide Lorenzo, ten šikovný italský pikolík, zase v dorosteneckém věku válel za Juventus a ve čtyřiadvaceti po roce bez fotbalu zrovna hledal angažmá.
„Tak víte co? Zkuste to u nás!“prohodil chlapík s dlouhatánským jménem směrem k šokovanému číšníkovi a přívětivě se usmál.
A tak se Lorenzo za pár dní hlásil na testech v Leicesteru. Přesvědčil natolik, že dostal krátkodobou smlouvu a tehdejší trenér Claude Puel se usmíval: „Vičaj má rád lidi, kteří mají svůj sen a dělají vše, aby se jim splnil. Je to hezký příběh.“Hezký, skutečně.
Možná jak vystřižený z béčkového holywoodského filmu, ale zároveň dokládající skutečnou velikost drobného muže, bez něhož by Leicester neprožil nejpamátnější chvíli své historie.
Když je totiž řeč o těch, kteří si plní odvážné sny, je třeba dodat, že Srivadtanaprapcha byl sám jedním z nich.
Ve jménu pokroku
Začal nenápadně: na konci osmdesátých let si otevřel první bezcelní obchod, ještě pod rodným jménem Raksriaksorn.
Když ho v roce 2018 magazín Forbes zařadil mezi 400 nejbohatších lidí světa, už si na vizitky psal Srivadtanaprapcha – tohle jméno jeho rodině udělil sám thajský král Pchúmipchon Adunjadét a v překladu znamená „světlo pokroku a slávy“.
Na Khuna Vičaje, jak mu říkali fanoušci, sedělo.
Nejenže dokázal ze své sítě obchodů značky King Power vytvořit mocné impérium, mužem pokroku byl i ve fotbalovém světě.
Leicester během šesti let dovedl z druhé ligy až na úplný vrchol: na jaře 2016 v boji o titul senzačně přetlačil všechny favority a rozboural představu, že anglickou ligu nemůže vyhrát tým mimo silnou pětku.
Mluvilo se hlavně o kouzlu trenéra Ranieriho a o gólech kanonýra Vardyho, ale pozornost si zasloužil i muž, který při oslavách s dětským nadšením obíhal kolečko pod tribunami a mazlil se se stříbrnou trofejí. Rozhovory dával nerad, jen pro klubové rádio prohodil pár slov: „Všichni držíme pohromadě a máme se rádi. Tahle energie nás dostala na vrchol. Musíme si ji udržet, abychom byli lepší a lepší.“
Dnes by štědrý boss jistě hrdě usedl na své místo a přes skla bezobroučkových brýlí by sledoval, jak se Vardy a spol. perou o postup do osmifinále Evropské ligy se Slavií.
Jenže klubu už přes dva roky šéfuje jeho syn Aiyawatt, Khun Vičaj na Leicester dohlíží jen shora.
Na konci října 2018 dokoukal z lóže remízový zápas s West Hamem, počkal, až zhasnou světla, a jako obvykle nasedl do helikoptéry, která startovala přímo z trávníku.
Toho dne ovšem nedoletěla daleko. Kousek od stadionu začala nekontrolovatelně klesat a po pádu se proměnila v ohnivou kouli.
Miliony na nemocnici i BMW
Celá Anglie strnula a zvlášť Leicester se ponořil do hlubokého smutku. Přišel o muže, který nevzhledné průmyslové město dokázal proměnit ve fotbalový ráj.
O sympaťáka s upřímným úsměvem, který byl pro fanoušky králem.
A také o člověka, jenž pomohl změnit vnímání zahraničních bossů, kteří v novém tisíciletí ovládli řadu anglických týmů. V zemi, která si zakládá na tradicích, fanoušci často skřípali zuby, když zjistili, že jejich klub bude patřit boháči z Ameriky, Asie či arabského světa.
Jejich obavy se celkem daly pochopit: v mnoha případech se týmy staly hračkami v rukách lidí, kteří k nim neměli žádný vztah. Khun Vičaj byl jiný. Mockrát dokázal, jak mu osud Leicesteru leží na srdci.
Nešlo jen o fotbal – po zisku titulu třeba městu věnoval v přepočtu 60 milionů korun na výstavbu dětské nemocnice. Poloviční částku poslal na účet místní univerzity.
Přispíval na výzkum genetických nemocí, v restauracích s oblibou zatáhl útratu za všechny přítomné, v den zápasu občas fanouškům dopřál pivo nebo sladkosti zdarma a po zisku titulu každému hráči věnoval luxusní BMW.
Leicester ho poprvé okouzlil v roce 1997, kdy z tribuny sledoval finále Ligového poháru proti Middlesbrough. Po třinácti letech byl zpátky jako nový šéf.
Zbídačený klub oddlužil, za sto milionů liber vystavěl nové tréninkové centrum, nakoupil posily. Utrácel, ale rozumně: nechal si poradit a místo hvězd lákal hráče, v nichž skauti objevili skrytý potenciál.
Z nich se povedlo poskládat tým, který vešel do dějin. A Khuna Vičaje by jistě těšilo, že jeho světlo pokroku a slávy září dál.