50 odstínů volební kampaně
Kdysi se říkávalo: „Mír je, když si děti hrají.“A volební kampaň zase je, když si hrají strany, zejména ty opoziční – protože na nich je, aby se blýskly, vyhrály volby a vystřídaly vládu. V posledních dnech jsme svědky hned tří předvolebních rituálních her: pokusu vyslovit nedůvěru vládě, pokusu vyvolat předčasné volby a nově také pokusu ústavní žalobou odvolat prezidenta.
Na malou chvíli předstírejme, že to bereme vážně, tedy že to není jen dětská hra. V takovém případě směřujeme k šílenému masakru: ve stejné době sesadit vládu, rozpustit Sněmovnu a ještě odvolat prezidenta, to vše pět měsíců před volbami, v čase pandemie, česko-ruské krize a ještě před schválením volebního zákona – toť majstrštyk hodný císaře Nerona, pro vlastní slávu zapalujícího Řím! Protože to ale je vše jen dětská předvolební hra s mizivou, ba spíše nulovou šancí na úspěch, žádné ústavní krize a rozvratu státu netřeba se bát. Ani z jednoho z těch tří mráčků nezaprší a je skoro škoda potištěného papíru se jimi zabývat vážně. Tak jen telegraficky.
1. Na vyslovení nedůvěry vládě Petr Fiala ve Sněmovně 101 hlasů nenajde, spíš ho čeká úplný trapas, že k tomu ani nedokáže svolat schůzi. A i kdyby snad pánbůh nebyl doma, stal se zázrak a povedlo se to, pak Zeman už avizoval, že stejně nechá Babiše v demisi dovládnout až do voleb.
2. Na rozpuštění Sněmovny a vyvolání předčasných voleb Ivan Bartoš 120 hlasů také nenajde. Pokud si to kandidát na premiéra (a expert na informatiku) nedokáže spočítat, pak bůh ochraňuj tuto zemi.
3. Odvolat Miloše Zemana je sice letitý sen Senátu, aby si dokázal, že je alespoň k něčemu, ale nutný souhlas k podání ústavní žaloby Sněmovna v současném složení nikdy nedá.
Nabízí se otázka: proč to opozice dělá, když předem ví, že ničeho nedosáhne? Pravdou je, že před volbami musí vykazovat činnost, nebo ji alespoň předstírat. A když zejména v případě koalice SPOLU voliče moc nezajímají její pozitivní recepty, pak holt nastupuje poučka „Nemůže-li čert uškodit, alespoň zasmrdí“. Sázka na to, že volič ocení jakoukoliv aktivitu, i když se při ní jeho strana (už opět) ztrapní v přímém přenosu, je ale dost riskantní. Andrej Babiš si v každém případě při pohledu na to neškodné opoziční hemžení vystačí s jinou poučkou: „Kdo si hraje, nezlobí.“