Je těžké milovat věci, když nic nevydrží
Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES
Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily… Už to bude sto let, co v básnické sbírce Host do domu vyznal Jiří Wolker lásku věcem a celému světu.
Nevím, jak by se poeta stavěl k věcem dnes, kdyby mu vyváděly to, co provádějí mně. Jestli ze mě něco časem udělá nerudného dědka, budou to věci, které nic nevydrží. Jak je možné, že plastová zahradní konev, kterou jsme koupili před patnácti lety, je tady pořád s námi, ale ty nové se po roce používání rozlámou? Proč po dvou letech praskl plastový sud na dešťovku, když ten, jejž jsme pořídili před mnoha roky, pořád drží? Nerozumím tomu.
Do sbírky věcí, které nic nevydrží, přibyl čerstvý úlovek. Ale popořádku. Dvě naše starší jabloně už léta trápí houbová choroba jménem padlí. Houba přezimuje v pupenech, po jejichž vyrašení se rychle šíří a likviduje letorosty. Dosud jsem s padlím bojoval bez úspěchu. Než jsem se odhodlal k preventivnímu postřiku fungicidem, jabloně vyrašily a padlí se začalo rychle šířit. Jediné, co mi zbylo, bylo brutální odstříhávání napadených větví.
Letos jsem se včas rozhodl, že dřeviny ochráním postřikem. Stromy jinak téměř nestříkám, neboť se v tom nevyznám. Jedinou výjimkou jsou občasné šetrné postřiky proti mšicím, protože ty potvory by jinak vše sežraly. V zahrádkářském oddělení jsem zakoupil přípravek proti padlí a v postřikovači jej naředil dle návodu. Nasadil jsem si ochranné brýle a chystal se provést postřik. Vyskytl se ale zádrhel. Nádoba stařičkého postřikovače ztrácela tlak a z trysky vycházel jen titěrný pramínek kapaliny. Bylo jasné, že přístroj to má za sebou. Když už jsem si ale jednou usmyslel, že jabloně proti padlí ochráním, chtěl jsem to dotáhnout do konce.
Unikátní technologie
Vyrazil jsem do obchodu a zakoupil nový postřikovač, pyšnící se unikátní asijskou technologií. Doma jsem otevřel krabici a zesinal. Výrobek byl rozložen na několik desítek součástek, které bylo potřeba sestavit. Návod byl však vyveden k uzoufání malým písmem. Montážní schéma bylo titěrné, jako by je maloval slavný autor miniatur Uko Ješita z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Mladší dcera si naštěstí nedávno pořídila lupu, aby mohla pozorovat malé věci. S pomocí zvětšovacího skla jsem se zorientoval a po dvou hodinách pokusů, omylů a klení jsem postřikovač poskládal. Zdržení mělo pozitivní efekt, sluníčko se již nachýlilo k západu a nastal podvečer, což je prý vhodná doba ke stříkání stromů, protože již nelétají včely, kterým by mohla chemikálie uškodit.
Naředěnou kapalinu jsem přelil ze staré nádoby do nové, vytvořil žádoucí tlak a jal se aplikovat postřik na ohrožené dřeviny. Tryska vytvářela mlžný kužel, kterým jsem rosil větve obsypané pupeny. Když se aplikace chýlila ke konci, ozvala se rána. Hadice spojující tlakovou nádobu s tryskou praskla a já byl v mžiku zlitý od ramen po kolena. Unikátní technologie selhala. Umanutě jsem si řekl, že to nevzdám, hadici demontoval a opravil rychlolepidlem. Když jsem ji opět připevňoval k nádobě, zaznělo zlověstné křupnutí. Plastový závit praskl. Řekl jsem sprosté slovo a musel se na chvíli posadit. Když jsem se uklidnil, řekl jsem si, že se stanou horší věci, a ještě chvíli přemýšlel, jak zatajím před ženou, že jsem od unikátní asijské technologie ztratil účtenku.
Není hloupá, hned si všimla, že se u stodoly povalují dva nefunkční postřikovače, zvlášť když jsem přinesl domů další. Já ho ale musel koupit, brzy začne sezona mšic. Přece je nenechám všechno sežrat.