Zpátky do Zátoky sviní!

Před 60 lety, v dubnu 1961, se americkou CIA vycvičení kubánští exulanti neúspěšně pokusili svrhnout režim Fidela Castra na Kubě. USA tím definitivně ztratily kontrolu nad ostrovem a Castro se přimkl k Moskvě. Duch tohoto fiaska ovlivňuje vztahy Washingto

Do kubánské Zátoky sviní se dá v dnešní době vypravit v rámci turismu, jelikož je v průvodcích či reklamách ukazována jako „ráj potápěčů“. To se ovšem říká o spoustě turistických resortů, podle zaměření té které cestovní kanceláře. Něčím je ale tohle místo přece jen ojedinělé – svými moderními dějinami. Právě před šedesáti lety se tam odehrálo invazní drama, které svým věhlasem daleko přesáhlo dějiny Kuby a do určité míry předznamenalo také pozdější jadernou karibskou krizi.

O dnešní Kubě se u nás mluví bohužel relativně málo (a rozhodně nikoliv jen kvůli covidu), což představuje dramatický rozdíl proti předchozímu režimu, kdy byl castrovský režim oficiálně naším přítelem. Nicméně ani v současnosti se typické domácí zprávy o ostrovní republice obvykle nevyhýbají ideologickým brýlím.

Aktuálně proto hlavním proudem probíhají zejména informace, které zase nekriticky přebírají názory našich soudobých dominantních spojenců. Tu jde o prapodivnou zprávu, že se američtí diplomaté na Kubě stali oběťmi blíže neurčené moderní vlnové zbraně, jindy se hovoří o masivní podpoře kubánských tajných služeb venezuelskému autokratu Madurovi. A to je tak asi vše. Už jenom pamětníci si vybaví silně medializovanou aféru exministra Ivana Pilipa a jednoho ze studentských vůdců roku 1989 Jana Bubeníka, kteří byli před dvaceti lety, v lednu 2001, zatčeni v Havaně.

Americké fiasko

Jiné kulaté výročí, šedesát let od invaze do Zátoky sviní, si připomínáme právě v těchto dnech. Tehdy se exilová kubánská brigáda, vycvičená, vyzbrojená a propagandisticky podporovaná Spojenými státy, vylodila ve zmíněné zátoce. Cílem jejího útoku bylo svržení levicově nacionalistického režimu Fidela Castra, který v zemi uchopil moc prostřednictvím ozbrojené revoluce dva roky předtím.

Supervelmocenská akce skončila fiaskem a jejím paradoxním důsledkem se stalo určité ideologické vyhranění režimu, jelikož zánovní havanští vládci začali urychleně hledat podporu u Sovětského svazu. Chruščovova Moskva je obratem ujistila svou masivní pomocí a zároveň ubezpečila, že za zákonné představitele země považuje jedině castrovce, nikoliv místní komunisty.

Pozdější „pragmatičtí komunisté“díky tomu pak dlouhodobě uhájili své pozice vůči USA, pro něž bylo naprosto nepředstavitelné, že by, tak jako dosud, nekontrolovaly život „perly Antil“. Vždyť i Castrovými „barbudos“svržený systém neuvěřitelně zločinného prezidenta a diktátora Fulgencia Batisty vznikl za asistence CIA a ve Spojených státech býval dlouho charakterizován oním pověstným spojením: „Je to parchant, ale náš parchant.“

Když se však tajné služby USA pokusily v dubnu roku 1961 o „normalizaci“kubánských poměrů, o restauraci vztahů, v nichž ostatně sehrávaly nemalou roli také americké mafie, padla kosa na kámen. V oblasti násilných převratů zkušené studenoválečnické služby se tentokrát při plánování invaze či v jejím průběhu dopustily řady trestuhodných chyb. A tak trest skutečně i přišel. V podobě naprostého krachu operace „Pluto“, již po svém předchůdci v prezidentském úřadu, pětihvězdičkovém generálu Eisenhowerovi, takříkajíc zdědil mladý John Fitzgerald Kennedy. Muž, jenž se zřejmě posléze stal jednou z nejznámějších obětí fenoménu, o kterém ve svém odstupujícím projevu hovořil právě předchozí první občan USA: obětí nebezpečného růstu vlivu vojenskoprůmyslového komplexu na demokratickou společnost.

Zcela jinak dopadl v době rostoucího napětí mezi Západem a Východem revolucionář Fidel Castro. Rychlé odražení proamerických sil – často zahrnující i naivní idealisty nespokojené s postbatistovským vývojem na Kubě – jeho pozici mezi Kubánci neobyčejně posílilo. Zatímco mnozí z poražených útočníků se vážně báli možnosti své fyzické likvidace ze strany Američanů, z charizmatického revolucionáře se stala uctívaná osoba. Na domácí půdě se bleskově změnil v respektovaného „obránce vlasti“proti tradičně odmítané americké hegemonii. Mohl tak před davy věrných hřímat: „Imperialisté nám nemohou odpustit, že vedeme socialistickou revoluci Spojeným státům přímo pod nosem!“

Monroe a Trump

Jedním z pozoruhodných soudobých důsledků této potupy amerických jestřábů 60. let, vyznávajících starou Monroeovu doktrínu o faktické koloniální dominanci USA na západní polokouli, byla i politika prezidenta Donalda Trumpa. Nevzdělance s autokratickými sklony, v němž se bizarním způsobem mísil tvrdý obchodní pragmatismus s duchovní atmosférou jeho mladistvých let. Také z jejich kombinace se za něj vystupňoval předtím se uvolňující geopolitický tlak na Kubánskou republiku. Jeho volební porážka tak byla patrně úlevou i pro většinu jejích obyvatel.

Na každý pád byl bezúspěšný vpád kubánské exilové brigády pro Spojené státy americké traumatem (podobně jako pozdější porážka v tehdy se rozbíhající válce ve Vietnamu), přičemž události na Playa Giron dodnes negativně ovlivňují vztahy mezi Washingtonem a Havanou. Hlavně nám ovšem ukazují některé pamětihodné rysy tradiční globální politiky.

Paradoxním důsledkem americké akce se stalo ideologické vyhranění kubánského režimu.