Školky nejsou rizikové
Když se dodržují pravidla, nejsou školky tolik rizikové, říká ředitelka jedné z nich Jitka Šedivá, podle které dnes děti nezlobí víc než dříve.
Prázdné chodby a perfektně uklizené hračky ve třídách. Z kuchyně se neline vůně oběda. Všude je ticho, jako loni v březnu. Takový pohled ještě před pár týdny skýtaly ředitelům interiéry jejich mateřských škol. Výjimkou nebyla ani ředitelka 5. mateřské školy v Dobříši Jitka Šedivá, která za více než čtyřicet let své učitelské praxe a třicet let vedení školky nic podobného nezažila. „Je to hrozná doba. Máme ale velké štěstí, že až na ta dvě zavření máme vše. Svou práci, mzdu a hlavně děti,“říká.
Po téměř dvou měsících se dnes do vašich tříd mohly vrátit bez rozdílu všechny děti. Máte však za sebou tři týdny testování předškoláků. Jak to u vás probíhalo?
Zvládli jsme to naštěstí bez problémů. Děti testovali rodiče ve vyhrazené třídě a my na to dohlíželi. První den dvě děcka plakala, ale pak už bylo vše v pořádku.
Část rodičů s testováním nesouhlasí. Ředitelům vyčítali, že to od nich chtějí. Jak to brali u vás?
Měli na to vlastní názor. Obzvlášť když víme, že spolehlivost antigenních testů je poměrně nízká. Ale je to, jak to je, a rodiče to respektují.
Nejstarší děti nebyly ve školce šest týdnů, mladší teď nastoupily po devíti. Budou si muset znovu zvykat na zdejší režim?
Ne. Samozřejmě je lepší, když je školka otevřená, a to jak pro děti, tak pro rodiče a i pro nás. Bylo to tu smutné. Ale vygruntovali jsme to tu, stejně jako loni na jaře, když nás zavřeli. A strašně jsme se těšili na znovuotevření. Myslím si, že když se dodržují pravidla, nejsou školky tolik rizikové.
Kolik jste za poslední rok měli případů covidu?
Jedna třída měla na Vánoce karanténu, protože osm zaměstnanců včetně mě bylo pozitivních. Pamatuji si, jak jsem obvolávala rodiče před Štědrým dnem a oznamovala jim, že posílám děti do karantény. Mezi každým telefonátem jsem brečela, jak mi to bylo líto, že budou mít zkažené Vánoce. Doteď nevím, zda tehdy bylo nějaké dítě pozitivní. A za celý rok covidu vím pouze o třech dětech, kterým vyšel pozitivní test. Co se týče testování, které u nás probíhalo do pátku, tak od 12. dubna se u nás provedlo 330 antigenních testů a všechny byly negativní.
Co se za poslední rok ve vaší školce změnilo?
Komunikace se ztížila. Dříve si rodiče mohli děti vyzvedávat přímo ve třídě a vše se řešilo z očí do očí. Teď musí čekat v šatně, takže s nimi nejsme tolik v kontaktu, což je škoda. Vše řešíme maily a telefonem. Všichni rodiče musí mít respirátory, stejně jako my, a na chodbách jsou dezinfekce. Zrušili jsme saunu a také divadla do škol. Nemáme besídky pro rodiče a třeba masopustní karneval měla letos každá třída zvlášť.
Je to dětem líto?
Je škoda, že nejsou besídky. Že rodiče nevidí vše, co se děti naučí. Ale děti téměř o nic nepřišly. Všechny jsme vyučené na estetickou výchovu, takže nemáme žádné externí lektory na keramiku, flétnu či tanečky. Učíme je samy. Nebaví nás jen dozorovat. I z toho důvodu u nás ve školce děti nemusí spát.
Ani ty nejmladší děti nespí?
Ty malinké mají lehátka, vezmou si polštářek a poslechnou si pohádku. Když usnou, usnou. Když ne, tak nemusí. Třída předškoláků už nespí vůbec. Je to ovlivněné i tím, že dnes hodně dětí přichází až třeba na půl devátou. Vstávají později. Naše školka původně byla pro děti dobříšských rukavičkářů, kteří museli být v práci v šest ráno. Hodně jich tu bylo od 5.45 a v půl sedmé jsme měli plno. To bylo běžné i jinde. Pak třeba děti spánek potřebovaly.
Po obědě máte tedy jinou klidovou činnost?
Většinou výtvarničíme, individuálně děláme pracovní listy s předškoláky nebo si děti hrají. Tím, že chodí ráno později, nemají moc prostoru na hru. V půl deváté je cvičení, pak svačinka a pak zaměstnání, kde se vzdělávají. Po zaměstnání se jde ven, pak je oběd a pak teprve si mohou hrát.
Změnila se nějak organizace dne za 43 let, co učíte?
Proti předrevoluční době určitě. To bylo vše striktně dané. Děti se na cvičení musely převlékat do triček a do trenýrek. Neexistovalo, že by nechodily spát. Při zaměstnání se musely hlásit a na vše byl přesně vymezený čas. Dnes je vše flexibilní, máme volnější ruce.
Bylo tehdy na třídu stejně dětí jako dnes?
Bylo jich víc. Dnes máme kolem 25 dětí v jedné třídě. Před revolucí byla běžná praxe 35 dětí.
Za to mohly silné ročníky?
Ano. Když to byla rukavičkářská školka, tak tu byla dokonce jedna třída dvouletých. Pětatřicet dvouletých dětí. A ty sem nastoupily bez jakéhokoli zvykání. To byl akorát pláč, pláč a pláč.
Teď máte nějakou zvykací dobu?
Ano. Obvykle trvá kolem 14 dní. Některé děti to zvládnou i dříve. Po tu dobu jsou tu s nimi rodiče.
Takže v září je školka plná rodičů?
První dny ano. Pro děti je to obrovská změna. Cizí prostředí, cizí učitelky, cizí děti. Maminky nám navíc pomohou v tom, že děti seznámí s prostředím tříd. Další den pak třeba po hodině odejdou a čekají v šatně, kdyby něco. A takto postupně.
Pláčou všechny děti při nástupu?
Všechny ne. Ale málokteré nepláče. Je to velká změna. Proto je důležité, aby tu byl někdo s nimi.
Hodně lidí tvrdí, že děti jsou dnes roztěkané a zlobivější.
Není to pravda. Děti jsou pořád stejné. Ale doba se změnila a má to vliv i na ně. My jsme taky v tomto ohledu byli jiní než naši prarodiče. To je generací. Ne, že by děti byly méně vychované. Jediné, v čem se změnily, je to, že se jim nechce chodit.
Myslíte na procházky?
Ano. Dříve jsem s nimi chodila opravdu dlouhé túry. Dnes na to nejsou zvyklé. Důvod vidíme hned ráno, kdy sem většina z nich přijede s rodiči autem. Ale rozhodně nejsou divočejší. Ani roztěkanější. Ve školce jsou hodné. Pak jdou do šatny za rodiči a kolikrát vidíme, že je to úplně jinak. Ale to je jak s dospělými, také se v práci chovají jinak než doma. Děti to mají stejně.
Jak se změnili za dobu vaší praxe rodiče?
Dnes se více ozvou, když se jim něco nelíbí. Jsou otevřenější. Ale za mě je to stále málo. Chtěla bych, aby nám dávali více podnětů. Osvědčilo se mi to i se zaměstnanci. Přijít rovnou a vše si vyříkat. Ale já tu mám skvělé lidi, a to nemluvím jen o učitelkách. Když tu budu mít protivné uklízečky, které budou otrávené, že jim děti dělají binec, to se pak odrazí všude. Ale ony jdou, smetou zpod stolů kynetický písek a ještě dětem pochválí výtvor. Znají děti jménem a ony znají je. Je nás tu dvaadvacet ženských. A je jedno, jestli jsem ředitelka, učitelka, kuchařka nebo uklízečka, jsme si rovny.
Promiňte, ale není to někdy trochu moc velký babinec?
Není. Nemáme tu žádné tábory. Vše si vyříkáme na rovinu. Jednám napřímo, jak mě naučila paní ředitelka Zdena Sedloňová. Ona byla sice angažovaná, ale nás nechala žít. Mohli jsme tehdy slavit Velikonoce, Vánoce. Jinde to byl za komunismu problém, u nás ne. Ona si dělala věci k Velké říjnové revoluci, jak musela, a já jsem v té době začala děti učit koledy.
Řekla jste mi, jak se změnili rodiče a děti. Co pomůcky, se kterými učíte?
Na trhu je jich dnes obrovská škála. My máme zásadu – klidně dražší, ale kvalitní. Hodně vzdělávacích pomůcek si také vyrábíme, což je dnes jednodušší díky internetu, a hodně tím ušetříme.
Co počítače či televize?
Ty nemáme. My jsme školka, která měla naposledy puštěnou televizi v roce 1998, když bylo Nagano. To bylo v osm ráno. Měli jsme tu tehdy dvě televize. Jednu školkovou a jednu jsem přinesla z domova. Takže ve dvou třídách byly všechny děti a koukali jsme na nájezdy proti Kanadě.
A děti to bavilo?
Všechny! Vyrobili jsme si české vlajky na špejlích a byl to zážitek. Pak jsme se rozhodli, že televizi dáme pryč. Myslím, že počítačů mají děti doma dost.
Jaký je podle vás ideální věk pro nástup do školky?
Tři roky. Dřívějšího nástupu je dítě schopné málokdy, jsou to výjimky. A nejpozději by mělo přijít do čtyř let. Děti potřebují sociální kontakty. Ve školce se to navíc dá hodně pohlídat. Ve školách už je to horší.
Teď mluvíte o šikaně?
Ano. Šikanou můžeme nazvat i to, když někdo někoho vyřazuje ze hry. Nestává se to často, ale děje se to. Nicméně od toho tu jsme.
Co s tím pak děláte?
Máme na to spousty příběhů, hodně si o tom povídáme. Děti se učí, jak si hrát. Je to normální vývoj. Říkáme jim, aby nám daly vědět, kdyby se jim cokoliv nelíbilo. Pokud mi někdo něco dělá, co se mi nelíbí, nebo mi něco ošklivého řekne, tak to není žalování a nesmím si to nechávat pro sebe. Tohle je opravdu důležité. Takže alespoň jednou nebo dvakrát týdně na to uděláme prostor.
V Česku je poslední čtyři roky povinná předškolní docházka do školky. Myslíte si, že je to dobře?
Ta novela je zbytečná. Rodiče, kteří děti do školky nechtějí dát, je tam stejně nedají. Vezmou si individuální vzdělávací plán a nechají si je doma.
Bavily jsme se o nástupu dětí do školky. Pokud bychom se přesunuly ke škole, co si myslíte o odkladech školní docházky?
Škola nikomu neuteče. Pokud jsou u dítěte slabé sociální vazby, doporučuju vždy odklad. To, že je dítě třeba drobnější, to není problém. Ale když není komunikativní, je pomalé, to problém bývá. Před revolucí se klukům narozeným od května dál rovnou doporučoval odklad. A prázdninovým dětem také.
Po revoluci se to změnilo?
Úplně. Bylo méně dětí a některé šly do školy už v pěti. Šest jim bylo až v září nebo v říjnu. Proč dítěti brát dětství? Ale zpět k vaší otázce. Ještě jsem nezažila dítě, jemuž by ublížil odklad. Horší je, když od samého začátku dohání.
Nebudou letos rodiče kvůli covidu požadovat odklady i u dětí, u kterých nebudou potřeba?
To se uvidí. Někteří rodiče se asi nástupu do školy v téhle době mohou bát. Nicméně já si myslím, že pokud je dítě zralé, mělo by jít do školy.
Přes 40 let učíte děti, uvažovala jste někdy o změně?
Nikdy, já tu práci miluju, je to můj dětský sen. Před třemi lety jsem měla jít do důchodu, ale práce mě baví, ještě minimálně rok ji dělat budu.