Památný titul
Daniel Šmejkal nosil sešívaný dres před 25 lety
Vsobotu to bylo přesně pětadvacet let, co Slavia získala svůj nejslavnější titul. První po půlstoletí. Daniel Šmejkal, záložník s famózní levačkou, byl u toho.
„Nostalgie? Vůbec, tohle je uzavřená kapitola. Ano, byla to pohádka, nádherná zkušenost, a když v televizi zahlédnu záznam, rád zavzpomínám. Střela levačkou mi sice pořád ještě zůstala, ale když je člověku padesát, tak na život pohlíží úplně jinak. My jsme tehdy žili v bublině, existoval pro nás jen fotbal. Na budoucnost po kariéře jsem příliš nemyslel,“vypráví.
Co se tak změnilo? Vždyť trénujete Vlašim ve druhé lize a do fotbalu jste ponořený pořád.
Rozdíl je v tom, že už dokážu zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem sebe. Vážím si toho, že mám dvě zdravé děti. Fotbal stále miluju, ale koukám na svět a na život i z jiné perspektivy. Člověku se změní hodnotový systém. Zajímají mě různá témata, obklopuju se více lidmi, s nimiž si rozumím, a vážím si každého dne.
Tehdy ne? Kopal jste přece za reprezentaci, hrál semifinále Poháru UEFA.
Jaký je život vrcholového sportovce? Tréninky, zápasy, cestování. Samozřejmě jsem strašně rád, že jsem to všechno mohl prožít, byla to skvělá doba a velká zkušenost, na druhou stranu život po skončení kariéry je mnohem pestřejší. Je to jako vyměnit adrenalin a výkonnostní způsob života za péči a kvalitní čas strávený s nejbližšími.
To jste pochopil v padesáti?
Každý člověk dozrává, ale padesátka bývá mezník. Už se za ničím bezhlavě neženu.
Ani za ligou? Trénoval jste zatím jen Teplice.
Řeč byla o životě. Co se týče kariéry, pořád mám sny a snažím se být trpělivý. Přiznávám, že bych se do ligy rád vrátil. Fotbal je moje srdeční záležitost a role trenéra mě naplňuje.
Přitom do dvaačtyřiceti jste pracoval jen u mládeže. Proč?
Ta práce mě naplňovala. Na klucích ve Slavii, které jsem vedl, jsem sledoval, jak rostou, jak se mění, zlepšují. V prosinci se rozprchli na zimní přestávku a za měsíc se vrátili úplně jiní. Strašně mě bavila efektivita tréninků. Moc rád přenáším své zkušenosti na další generace. Zajímavá mi přijde typologie hráčů, individuální přístup k nim a práce, jak z každého z nich dostat maximum. A v tom hraje obrovskou roli právě jejich charakter a mentalita.
To mě překvapujete, protože doma máme tři puberťáky a musím vám říct, že je to zápřah.
Rodina ;je úplně něco jiného než sportovní kolektiv. Tvrdím, že puberta není na škodu, ale nedá se to paušalizovat. Co se za mých časů bralo jako drzost, dnes se považuje za názor. I díky tomu z divokých kluků můžou vyrůst osobnosti. Jakub Jankto třeba. Byl jsem šéftrenér dorostu, když se Kuba vyvíjel. Měl svoji hlavu a dokázal si svůj názor obhájit, byť se to dospělým nemuselo líbit. Ty střety bývaly pro trenéry zkouška. A mimochodem, kdyby se Jankto nechoval jako dravec, ale jako ovce, těžko by dneska hrál v nároďáku. Šel si prostě za svým.
Jenže spousta talentů, i když si jdou za svým, odpadne.
To je nepříjemné, ale k vrcholovému sportu to patří. Člověk sní a pak v sedmnácti osmnácti zjistí, že neprojde sítem. Ani trenér leckdy nepozná, jak se kariéry vyvrbí. Bývá to nevyzpytatelný věk. Občas je nutné zatnout zuby a mít pevnou vůli. Mentálně odolný a zároveň pracovitý a zodpovědný byl například Tomáš Souček.
Český fotbalový král? Povídejte.
Ohromně skromný, pracovitý. Doma měl vynikající zázemí, ale rozhodně nevypadal, že bude za deset let hrát Premier League. Nebo Jarda Zmrhal, další reprezentant. Tichý introvert s úžasným výběrem místa. On fotbal cítil, což je ohromný dar, který se nedá naučit. K tomu fotbal miloval a stejně jako Suk byl kondičně skvěle vybavený. Atletické postavy, oni to geneticky měli v sobě.
Vy ne?
Ne. Mně to neběhalo zadarmo.
Trenér Cipro mi nedávno vyprávěl, že Šmejkal býval fotbalista jako bejk: „Když se hrálo na zmenšeném hřišti sedm na sedm, byl to génius.“
Pan Cipro má můj obrovský respekt. Hecoval mě a říkával: Až budeš starší, všechno si uvědomíš. A nespletl se.
Byl jste lechtivý na práci?
Pozor, to ne! Já trénoval moc rád, navíc mi vyhovovaly tvrdé tréninky. Potřeboval jsem je, protože jsem nebyl lehkonohý.
Tak proč jste nedokázal víc?
To menší hřiště mi prostě vyhovovalo víc.
Můžete to rozvést?
Prožil jsem na hřišti krásné časy, které už mi nikdo nevezme, jen jsem narazil na své limity. Přišel jsem z Plzně do Slavie a měl být lídrem, tahounem, měl jsem rozhodovat zápasy, což se nestalo.
Nechtěla vás původně Sparta?
Chtěla, zájem měla enormní. Já navíc prohlásil, že když přestoupím, tak jedině do Sparty, která měla pod trenérem Uhrinem fantastický tým. Kdo by nechtěl hrát za nejlepší mančaft v republice, že? Jenže Plzeň vyšroubovala částku a sparťanský zájem opadl. Zato ve Slavii se zrovna měnilo vedení, skončil mecenáš Korbel a já byl první akvizicí pana Lešky.
V létě 1994 jste stál 15 milionů. Netížila vás ta suma?
To vůbec. Jen jsem ztratil pár „kamarádů“, kteří si mysleli, že jsem ty peníze dostal na účet já. Problém byl úplně jinde. Zaprvé jsem měl rezervy v kondici. Zadruhé jsem nebyl mentálně připravený. Tehdy jsem slýchával, že by ten líný Šmejkal potřeboval profackovat, aby se probudil, dneska by mi poradili mentálního kouče.
Šel byste za ním?
Hned, protože ke sportu patří. Měl by být u každého vrcholového týmu, ne nonstop, ale na dosah.
Čím by pomohl vám?
Potřeboval jsem poradit, správně nasměrovat.
Poslyšte, chtěl byste trénovat Šmejkala?
A víte, že chtěl? Byla by to výzva. Kdybych věděl, co vím dnes, snažil bych se ho přesvědčit, ať naslouchá. Každý hráč potřebuje trošku jiný způsob motivace. Dan potřeboval jenom srovnat, popostrčit a navést. On fotbal miloval a obětoval se mu, jenže nebyl připravený na tak velký skok. Ve sportu zdaleka nezáleží jen na tom, jaký máte talent. Podobně důležité jsou genetické předpoklady nebo mentalita. Teď jako trenér to považuju za výhodu, že jsem typologicky patřil k těm komplikovanějším hráčům. O to víc se dokážu vžít do jejich kůže a jednat podle toho.
Měl jste dost sebedůvěry?
V některých momentech ne. Narodil jsem se ve znamení Panny, které mají v povaze spíš nejistotu, plachost, ale zároveň trpělivost, pracovitost a smysl pro detail. Jenže jako úspěšný fotbalista jsem žil ve slupce, za kterou to nebylo vidět. Správnou cestu jsem našel až v Norimberku. Tam mě bohužel začaly omezovat svalové problémy. Pak jsem si ještě za pana Kotrby zahrál Pohár UEFA v Příbrami, a konec. Ve třiceti do fotbalového důchodu. Začal jsem trénovat a využívat vlastnosti, které mě sport naučil, v opačné perspektivě.
Vážně nešlo hrát dál?
Zlobily mě zadní stehenní svaly, což se děje hráčům, kteří chtějí sprintovat, ale nemají ideální rychlostní předpoklady. A protože jsem kvůli tomu nemohl podstupovat tvrdé tréninky, nebyl jsem to já.
Vy máte se Slavií jeden titul, zato teď to vypadá na sešívanou dynastii. Souhlasíte?
Vyloučit se to nedá. Je nastartovaná, pracuje výborně, inspiruje. Víte, co mi na Slavii imponuje nejvíc? Jak je schopná po všech odchodech držet kvalitu a styl. A dokonce ho vylepšovat. Když odešli afričtí stopeři Ngadeu a Deli, dva nepostradatelní, obrana se zkvalitnila. Zmizel Souček s Coufalem a Slavia jede dál, jako by se nechumelilo. Když se na to dívám z trenérského úhlu pohledu, tak právě v tomhle aspektu vidím velký rozdíl proti ostatním.
Když ze Slavie v šestadevadesátém odešlo šest hráčů, trvalo půl roku, než si nový mančaft zase sedl.
Po mistrovství Evropy nastalo zemětřesení, které se Slavií zacloumalo. Proto říkám, že je umění, když se kluby dokážou předem připravit na změny klíčových postů. A to současná Slavia zvládá velmi dobře.
To způsobuje i instinkt trenéra Trpišovského.
Když jsem trénoval Teplice, byl Jindra v Liberci. Rychle se dalo rozpoznat, že má odvahu a jde svou cestou. Měl plán a uměl ho naplnit. O tom, že je erudovaný, se bavit nemusíme. Ve Slavii navíc našel veškerou podporu a taky shodu. Nad sebou i pod sebou, což v českých poměrech není úplně standardní. Slavia díky tomu posunula svoji laťku velmi vysoko a pořád ji posouvá výš a výš. Moc se těším na příští sezonu.
Už teď? Proč?
Protože očekávám velké souboje. Sparta konečně vykročila správnou cestou, Plzeň se zvedá, Slavia šlape. Tenhle trojlístek to roztočí.
A co vy ve Vlašimi?
My? Jsme skromní a musíme na sebe upozornit pohledným fotbalem. Se svým realizačním týmem jsem přišel před půldruhým rokem, když byla Vlašim poslední. První cíl? Zachránit se. Povedlo se. Druhý cíl? Posunout se ke středu tabulky. Povedlo se, jsme sedmí. Jen u toho pohledného fotbalu máme někdy rezervy. Na fotbale je krásné právě to, že zažíváte okamžiky, kdy se zastaví svět. A já tu fotbalovou euforii prožívám na hřišti s týmy, které trénuju.
Mimochodem, co jste prožíval v pátek, kdy jste v Jihlavě během posledních deseti minut srovnali z 0:3 na 3:3?
Obrovskou radost z toho, že se kluci nevzdali. Fotbal prostě dokáže být kouzelný.