Když s Francií šijí všichni čerti

Na pandemií zatím uzavřeném galském dvorku se schyluje k novému zápasu. Kdo bude za rok novým prezidentem Francie? Kampaň se navzdory sanitární krizi vede na pozadí násilností ve válečnickém duchu.

Všichni na to čekají jako na boží smilování. I když ve Francii zůstávají obavy z nových virových variant stále velmi vysoké (Institut Pasteur dokonce hrozí předpokládanou čtvrtou vlnou již na červen), začátek konce pandemie je naplánován na polovinu května.

„Polovina května je 15., nikoliv 10. května,“nechal se slyšet Bruno Le Maire, ministr ekonomie. Narážel tím na návrh podnikatelské federace zaměstnavatelů Medef, aby se terasy restaurací otevřely před svátkem Nanebevstoupení, tudíž před dlouhým víkendem. Bude to ale ještě dlouhá cesta, neboť vakcinace dosáhla pouze úrovně 30 procent a při stávajícím tempu nebude hotovo dříve než o Vánocích. A to by byl hodně chatrný výsledek od slibovaného léta!

I prezident Emmanuel Macron ví, že jeho budoucí politický osud je spjat s koncem krize. Za paravánem sanitární krize nelze zahájit ani skutečnou kampaň na znovuzvolení. Protože i on se již přece těší, jak si vezme svou „poutnickou hůl“, aby v regionech obhájil svou dosavadní existenci a předvedl, že ani jeho „osobní osud neleží mimo kolektivní projekt“, jak připomněl v regionálním tisku.

Ďábel vězí v detailu

Nedošlo však ještě ani k vyhlášení kandidatur všech budoucích rivalů, ba ani samotného prezidenta Macrona, objevují se toliko vlaštovky volebního jara příštího roku. S některými už dnes šijí čerti. Radikální levice Nepoddajné Francie (LFI) nasazuje těžkou váhu v osobě Jeana-Luca Mélenchona. Republikánská pravice (LR), oslabená účastí ve vládě, doufá v Xaviera Bertranda, prezidenta severofrancouzského regionu Haute-de-France, potažmo Valérii Pécressovou, jež regionálně trůní v centrální Île-de-France. Věří socialisté v pařížskou starostku Anne Hidalgovou? Nasadí zelení Yannicka Jadota, aby dostáli nominací oprávněnosti svého regionálního úspěchu?

Nejtěžší vahou, o níž nikdo nepochybuje, je však nyní Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení (RN), která si z minulé porážky odnesla četná ponaučení.

Když před čtyřmi lety do té doby téměř neznámý mladý muž Emmanuel Macron vykročil po červeném koberci na nádvoří Louvru, vypadalo to jako zázrak. Pro některé to dokonce budilo dojem, že přímo z nebe na zemi sestoupil nový Jupiter.

Jeho nástup byl ve znamení konce dosavadních vládnoucích sil, které, jak se zdálo, sám svou magickou silou odstranil. Ačkoliv byl tehdy ještě členem Socialistické strany, ministrem ekonomie a blízkým spolupracovníkem tehdejšího prezidenta Françoise Hollanda, podařilo se Macronovi vyvolat – navzdory tomuto charakterovému detailu – očekávání, jež přesáhla jeho skutečný rozměr.

Jeho vítězství bylo v prezidentských volbách v roce 2017 přesvědčivé, ale rozložení politických sil z něj nedělalo prezidenta všech Francouzů. S oblibou opakoval, že přijetím části bývalých socialistů a umírněných republikánů získal na legitimitě. Jeho Republika na pochodu (LREM) ale klopýtla neúspěšně ve všech volbách, které přišly po oněch parlamentních, jejichž výsledek byl ještě dílem prezidentského efektu. V parlamentu brzy většinu ztratila.

Splní-li Macron jeden ze svých volebních slibů, totiž že přinese úlitbu Françoisi Bayrouovi, předsedovi spojeneckého Demokratického hnutí (MoDem), v uzákonění částečně poměrného systému, předá mu do jeho rukou ostrou zbraň silnějšího zastoupení, ale i zbraň přímo vražednou do dlaně Le Penové.

Nezakořeněnost hnutí i Macrona samotného v režimu přináší pochybnosti nad transparentností jeho vlády (např. aféra bodyguarda Benally). Režim páté republiky mu sice umožňuje výkon moci – i za použití policejního násilí, stojícího často na hraně demokratičnosti, ale mocenské procedury v parlamentu, projevující se arogancí, vzápětí vyvolávají občanskou frustraci: tolik vyhlášenou cyklicky v násilných pouličních vzpourách (žluté vesty, protesty proti reformám důchodů).

Jablko Le Penových

Oba klíčoví soupeři, Macron i Le Penová, hledají v současné době oporu tematicky na pravici. Je až s podivem, jak se Macron i Le Penová pokoušejí o podobný elektorát.

Imigrace, bezpečnost a terorismus byly v uplynulých dnech i v reakci na nové útoky proti reprezentantům policejních (upálení dvou policistů gangem ve Viry-Châtillonu) i civilních složek (vražda v Rambouilletu) důvodem k ostrým deklaracím prezidenta Macrona i poslankyně a předsedkyně Le Penové. Ta poněkud teatrálně podpořila i ďábelskou výzvu dvaceti generálů ve výslužbě, kteří v tradici alžírských pučistů před šedesáti lety připomněli, že armáda může ve státě převzít moc nebo alespoň podpořit ty, kteří v jejích očích poznají, co je to „čest a povinnost“.

Od Le Penové to vypadá navíc jako návrat k jejímu otci Jeanu-Marie, a to přímo v jeho šlépějích, které rozhodně nebudí dojem, že by tu jablko padlo daleko od stromu. Na rozdíl od bývalé Národní fronty (FN), v jejímž čele stál pro některé ztělesněný ďábel, se o jejím Národním sdružení (RN) mluví jako o straně, jež má fázi dediabolizace už za sebou. Skutečně?

Emmanuelu Macronovi se podařilo vyvolat očekávání, jež přesáhla jeho skutečný rozměr.