Česká literatura 19. století
Dějiny literatury 19. století a doba předcházející, tedy národní obrození, nepatří u studentů k příliš oblíbenému tématu. O to víc je však důležitá pro dějiny české literatury a češtiny jako národního jazyka. Jména jako Dobrovský, Jungmann či Palacký jsou dnes ukryta pod nánosem prachu a málokdo si pamatuje všechna odborná či nahlíženo měřítkem doby „umělecká“díla, která dnes nikdo nečte a pokud, tak z donucení. Bez nich bychom však dnes nejspíš mluvili německy a nemuseli bychom se učit tolik pravidel nejen z pravopisu. To by byla přece jen škoda, nemyslíte? Období následující, označované jako preromantismus, a po něm následující romantismus, přináší do české literatury mnohem zajímavější náměty a především autory. Vyděděnce Máchu, jehož nesmrtelný Máj má co říci i téměř po dvou stoletích, Tyla, na jehož text k hymně jsme pyšní vždy, když sledujeme vyhrané sportovní utkání. Ale zapomenout nesmíme ani na Havlíčka Borovského, který položil základ české žurnalistice, ale i kritice. Nedávno uvedený seriál o ženské spisovatelské ikoně Boženě Němcové připomněl i další osobnosti, sběratele lidové slovesnosti Karla Jaromíra Erbena i buřiče Josefa Václava Friče. Ani doba následující nezůstala pozadu s literárními talenty, vždyť k Janu Nerudovi se stále vracíme i dnes. Pozadu však nezůstaly ani ženy, následovatelkou Boženy Němcové se stala především Karolina Světlá a následně také Eliška Krásnohorská. Nezatracujme proto období, které tvořilo dějiny české literatury a z něhož můžeme čerpat i dnes.