Dvojí život jedné strany. Ale pro koho?

Dvoudílný dokument Dvojí život jedné strany, jehož první část dnes uvede ČT, se může hodit maturantům. Tedy pokud u něj unuděni neusnou.

Protože generaci, která se o dějinách Komunistické strany Československa učila ještě povinně, kromě změněného ideologického hlediska nic nového nepoví, a klíč, jak zaujmout nezasvěcené, tvůrci nenašli – respektive nejspíše jej ani nehledali.

Ve dvou kapitolách, od vzniku strany v roce 1921 do převzetí moci v únoru 1948 a poté až do pádu režimu v roce 1989 – se hraje školometský dějepis. Střídá černobílé ilustrační záběry z archivů, obecný komentář, tradiční mluvící hlavy historiků, z nichž občas vypadne zajímavější detail. Třeba že za první republiky volily komunisty zejména nečeské národnostní menšiny včetně Němců nebo jak dovedně strana využívala vedle médií například státní svátky.

Především se však – alespoň v první části – popisují více všeobecné historické události a souvislosti než detaily ze života strany, natožpak konkrétních straníků. Na zákulisí – a že by mohlo být atraktivní – téměř nedojde, líčení zůstává neosobní kromě audiozáznamu zpovědi Marie Švermové nebo již notoricky známé citace z poslaneckého vystoupení Klementa Gottwalda, že „do Moskvy se chodíme učit, jak vám zakroutit krk“.

Žádné překvapení se nekoná

Zkrátka si zopakujeme, co se stalo, ale už chybí, kdo, jak a proč za tím stál. Snad s výjimkou dobového svědectví o pozadí klíčového rozhodnutí, které na konci války nepustilo americké jednotky na pomoc Praze.

Dvojí život jedné strany je prosté, přímočaré učivo ve filmařsky nezáživné podobě, především však projekt bez jasného adresáta. Že od založení Komunistické strany Československa uplyne letos v květnu sto let, je zjevně jediný důvod, proč snímek vznikl, ale pro koho je vlastně určen, už neřeší.

Kdo snad komunisty stále ještě volí, nebude nikterak zdrcen odhalením, že od počátku uznávali násilí jako prostředek k dosažení svého cíle, totiž světové revoluce.

Kdo pro ně naopak slabost nemá, sotva najde důvod ke sledování žákovského opáčka zahrnujícího krach na newyorské burze, Mnichov či jmenný seznam sympatizantů z řad intelektuálů a umělců.

A jak to s třídním bojem dopadlo, vědí jedni i druzí, aniž by museli zapínat televizi. O žádná převratná překvapení nepřijdou.