Favorit? To jsme my!
Kdo zná dánský tým nejlépe? Přece slávista Alexander Bah.
Mohl být u toho a nikdo by se nemohl divit. Když v listopadu dostal první pozvánku do dánské reprezentace, hned dal Švédům gól. Taky na jaře ve Slavii válel a na pravý kraj obrany nikoho nepustil.
Jenže až večer jeho Dánsko vyběhne proti Česku v osmifinále Eura, bude se jen dívat. V televizi, možná venku na velkoplošné obrazovce.
„Ještě uvidíme,“usměje se Alexander Bah (23). „Dostali jsem od pana Trpišovského dva dny volna, tak jsem sedl na letadlo a vyrazil do Dánska. Když už se to takhle vtipně sešlo, že hrajeme proti Česku, chci si to užít s kamarády a rodinou.“
Víc byste si to užil jako hráč, ne?
To víte, že jsem v koutku duše doufal. Ale tušil jsem, že šance je malá. Trenér Hjulmand mi volal, vysvětlil mi, proč mě nevzal, a zároveň zdůraznil: Alexi, vydrž, vidím v tobě budoucnost. Do nároďáku mám blízko, ale musím na sobě dál dřít.
Zapsal jste se dobře: první start, první gól.
Přitom to byla honička. Byl jsem doma, spal, najednou brzy ráno telefon: Přijeď na sraz reprezentace! Druhý den jsem naskočil a dal gól. Připadal jsem si jako ve snu.
Takže Gambii, odkud pochází váš otec, reprezentovat nebudete.
Určitě ne. Trenér Gambie mi před časem volal, říkal, že by mě okamžitě brali, což mě samozřejmě potěšilo a tátu taky. Ale cítím se jako stoprocentní Dán, navíc už jsem do nároďáku nakoukl. Měnit nic nechci.
Poslyšte, využil vás kouč Hjulmand jako experta na Česko? Vyptával se?
Kdepak. Mou pomoc určitě nepotřebuje. Má vás perfektně nastudované, vím, že sledoval spoustu českých zápasů. Zná do detailu všechny hráče, o tom nepochybujte.
Takže Čechy nepodcení?
Takhle: nám všem určitě zní jako lepší varianta hrát proti Česku než třeba proti Itálii nebo Španělsku. Ale jsem si jistý, že nepodcení nikdo nic. Sám dobře vím, jak moc se v Česku běhá, jak tady hráči umějí presovat, jak fungují jako tým. Proto mě ani nepřekvapilo, že jste vyřadili Nizozemsko. Přesto si myslím, že favoritem jsme my.
Může se zrodit dánský dynamit číslo dva? Tak se říkalo Dánsku, které vyhrálo Euro v roce 1992.
Těžko říct. Ale doteď kluci hráli výborně, tak proč ne?
Co vlastně víte o týmu, který tehdy senzačně urval zlato? Narodil jste se až o pět let později.
Samozřejmě to mám nakoukané, viděl jsem spoustu videí. Schmeichel, Laudrup, Vilfort... Dodneška jsou u lidí za modly. Ale já už měl jiné idoly.
Třeba?
Ebbe Sand, útočník, co válel na přelomu tisíciletí. Jako kluk jsem pořád chodil v replice jeho dresu ze Schalke, za které tehdy hrál. Když jsme se teď potkali v nároďáku, kde trénuje útočníky, přišlo mi to až neskutečné. Došlo mi, jak rychle se mi změnil život.
Ten se během vteřiny změnil i kapitánovi Eriksenovi, když v prvním utkání proti Finsku zkolaboval. Jak vám u televize bylo?
Strašně. Strašně! Zastavil se mi svět. Nedokážu si představit, jak muselo být jeho přítelkyni, rodině. Když jsem se dozvěděl, že je Christian v pořádku, hrozně se mi ulevilo.
Chápal jste, že se zápas dohrál?
To muselo být neskutečně těžké. Ale kluci to zvládli fantasticky, ukázali, jak jsou silní. My Dánové jsme takoví, vždycky pomáháme jeden druhému. Bylo vidět, že se tým semkl a odehrál tři super zápasy.
Dva navíc před plným stadionem v Kodani.
Vždycky jsem věděl, že naši fanoušci jsou úžasní, ale to, co se dělo během Eura, jsem ještě nezažil. Když jsem sledoval, jak lidi slavili, tancovali v ulicích, jak všude létaly kelímky s pivem, říkal jsem si, že musím udělat všechno pro to, abych příště už byl jako hráč u toho.
Jak jste fandíval vy jako kluk?
Budete se divit, ale já to moc neprožíval. Měl jsem fotbal vždycky rád, ale nemiloval jsem ho jako teď. Když hrál nároďák, díval jsem se s kamarády a s rodinou, ale že bych u toho nějak vyšiloval, to určitě ne.
Neříkejte, že jste nikdy neskandoval pokřik o dánském dynamitu.
To samozřejmě jo. Pokřiků máme víc, umíme slavit, po každém vyhraném zápase je v ulicích živo, nahlas hraje muzika, skanduje se. Ale já vážně nebyl fotbalový maniak.
Vítězily jiné zájmy?
Tehdy jo, s kamarády jsme spíš pařili na playstationu. Změnilo se to až někdy v osmnácti, kdy jsem začal cítit, že mi fotbal jde a že bych se jím mohl živit. Do té doby jsem měl jinou představu: být učitelem.
To od fotbalistů často neslyším.
Chodil jsem na internátní školu a vzhlížel k lidem, kteří mě učili. Mám to v sobě pořád. Bavilo by mě vzdělávat mladé lidi po všech stránkách, předávat jim životní zkušenosti. Jo, až jednou skončím, chci učit. Ale teď má fotbal přednost.