Hřbitov impérií: Afghánistán nyní v čínském objetí

Skončí Afghánistán ve spárech klubající se nové velmoci číslo jedna? Anebo si na něm Čína vyláme zuby, stejně jako dříve Británie, Sovětský svaz nebo USA? Peking tuší, že to nebude žádná selanka.

Bleskové zhroucení Afghánské islámské republiky, skoro dvacet let nákladně podporované Spojenými státy, určitě nepřekvapilo Čínu. Dlouho jednala s vládami Pákistánu, Afghánistánu a v posledních týdnech i s nastupujícím Tálibánem. I tak není nastalá situace pro Peking jednoduchá.

Když Tálibán v roce 1996 poprvé ovládl Afghánistán, odmítla jej Čína uznat a její velvyslanectví v Kábulu zůstalo roky uzavřené. Za poslední čtvrtstoletí se toho však hodně změnilo. Z Číny je globální supervelmoc, otevírající si Novou Hedvábnou stezkou široký průchod na západ, do Evropy a Afriky. Sousední Pákistán je blízkým spojencem Pekingu a může mu usnadnit fungování v regionu. Vždyť paštunské kmeny žijí v obou uměle oddělených územích, Pákistánu i Afghánistánu. Obě země navíc vedou k dalšímu čínskému partnerovi – Íránu.

Čínské ministerstvo zahraničí nyní mluví předvídatelně: „Pokračování vztahů dobrého sousedství, přátelství a kooperace“, „respektování přání a volby afghánského lidu“, „podpora konstruktivního řešení afghánské otázky ve spojení s Tálibánem a dalšími představiteli země“.

Až potud selanka, zvlášť když se zohlední ekonomický nástup Číny v regionu. Už nyní Čínsko-pakistánský ekonomický koridor (CPEC) spojuje čínský Sin-ťiang s přístavem Gwadar v Arabském moři sítí silnic, železnic, potrubí a elektráren za 60 miliard dolarů. Afghánistán má bohaté zdroje surovin, vedle lithia, mědi, zlata i kovy vzácných zemin, které jsou nezbytné k výrobě všech těch iPhonů, iPodů či plochých obrazovek, zavalujících svět.

Pragmatismus i obavy

Čína ale souběžně s uznáním politické legitimity vyzvala Tálibán, aby na svém území nepřipustil žádné síly, ohrožující Čínu, žádné základny militantních muslimů, směřujících do čínského Sin-ťiangu.

Mezi červencovými jednáními ministra zahraničí Wang Iho s někdejším afghánským ministrem Atmarem a později s tálibánskou delegací Abdula Ghani Baradara došlo k bombovému útoku v severním Pákistánu, který zabil devět čínských techniků vodní elektrárny Dasu. Za původce útoku se považují pákistánští tálibové, zdržující se v Afghánistánu a Indii.

A tak i když bere Peking rozložení sil v Afghánistánu pragmaticky, ideologická agenda Tálibánu pro něj bude vždy nestravitelná. A bezpečnostní rizika budou dál brzdit plánované ekonomické aktivity, což dokazují i čínské investice v posledním roce: v Pákistánu 110 milionů dolarů, zatímco v Afghánistánu jen 4,4 milionu.

Do toho běží v čínských médiích obrazy trpké reality: útěk prezidenta Gháního, jeho auta naložená bankovkami tak, že je nelze ani pobrat, hadovité fronty kolem bank, kde lidé doufají ve výběr celoživotních úspor, chaos na kábulském letišti a záběry z telefonů čínských účastníků událostí, spoléhajících se na ochranu kábulských partnerů a velké Číny.

Ta má sice s Afghánistánem svou nejkratší hranici, ani ne o sto kilometrech, ležící ale na jižní větvi Hedvábné stezky, kudy kdysi teklo zboží i technologie. Současně je i pomníkem kolonialismu, protože i tuto hranici diktovala a vyměřila cizí impéria.

Samotná hranice, těžce průchozí Váchdžírský průsmyk, leží ve výšce 4 923 metrů a je po většinu roku pod sněhem. Je vyústěním Durandovy linie (podle britského ministra zahraničí), kterou Velká Británie a Rusko v roce 1895 bezohledně rozřízly území paštunských kmenů. Čína tento status quo přijala v roce 1963 a nemá s Afghánistánem, stejně jako s Pákistánem na jižní straně linie, žádné hraniční spory. Má je ale se severnějším Tádžikistánem, také sousedem Sin-ťiangu. Durandovu linii, jdoucí až od Íránu a oddělující Pákistán od Afghánistánu, 45 milionů Paštunů dodnes neuznalo.

Afghánské „pohřebiště impérií“, jak mu říkají v Číně, po Británii a sovětském Rusku dohnalo i Spojené státy. Teď do něj nahlíží Čína, zatím stále z bezpečné vzdálenosti. Svět se mění, síly přelévají a zdá se, že afghánské události právě ukončily to předlouhé 20. století. Lze čekat, že i důvěra v USA jakožto světového četníka nyní u řady partnerů výrazně oslabí.

Peking bere rozložení sil v zemi pragmaticky, ale ideologie Tálibánu pro něj bude vždy nestravitelná.