Nový film s Donutilem. Recenze
Režisér Olmo Omerzu představil na karlovarském festivalu svou novinku Atlas ptáků. Je docela jiná než jeho předešlá teenagerská road movie Všechno bude, k nepoznání jsou i herci v čele s Miroslavem Donutilem a Alenou Mihulovou.
Zatímco titul Všechno bude jiskřil jímavým pubertálním humorem, Atlas ptáků se uchyluje nejvýše k tiché ironii. A zatímco minule Omerzu vyprávěl o touze, tentokrát vypovídá o trestu za ni, navíc na odlišném žánrovém půdorysu, jenž spojuje lyriku s detektivkou.
Mezi řádky
Neskutečně zkázněný Donutil hraje majitele rodinného podniku, Mihulová jeho zaměstnankyni. Jednoho dne se zjistí, že ve firmě kdosi zpronevěřil miliony, šéf se po kolapsu vzchopí a zahájí pátrání, kterým prolínají jak zprvu záhadné prostřihy
Lyrika spojená s detektivkou
z vojenské mise v Afghánistánu, tak dílem věcný, dílem úvahový komentář ptactva.
Zhruba vpůli se viník odhalí, jenže za ním ještě někdo stojí. Do hry se zapojí i rodinní příslušníci obou hlavních postav, které ztělesňují Martin Pechlát, Vojtěch Kotek, Pavla Beretová a Eliška Křenková.
Jediné, co z režisérových typických znaků zůstalo, je náladotvorná zimní krajina, jinak se Omerzu vypravil do jiného, dospělého světa – alespoň navenek, protože i pod vyrovnanou zralostí se tají křivdy, vášně, pozdní pošetilost, pomstychtivá zhrzenost. Mezi řádky dramatu o naprostém výprodeji pravdy se dá vyčíst ještě varování před zrádností sociálních sítí, kde si lze vytvořit falešnou identitu, nicméně Omerzu díky svému osobitému filmovému jazyku nepotřebuje okatě moralizovat, třebaže tady, zejména ve vztahových konfrontacích, se občas neuhlídá.
Scénář, který psal opět s Petrem
Pýchou, však skrývá větší zradu. Zápletku buduje tak promyšleně, že její aktéři působí trochu odtažitě; jako by tentokrát konstrukce převážila nad emocemi.
Divák zaujatý spíše racionálně tudíž sleduje zejména věcnou stránku šarády, přestože dozajista nepřehlédne výkon Mihulové, která úsloví „stará stodola nejlíp hoří“proměnila v působivý obraz až dětinsky úpěnlivé, důvěřivé naděje navzdory všem tvrdým faktům. Donutil pak cizeluje výraz sebeovládání zrazovaného tělem: jeho zpocený, dýchavičný, ztěžka se pohybující patriarcha sbírá veškeré zbylé síly s netrpělivou bezohledností krátícího se času. „Jsi kráva,“vpálí pohrdavě své protihráčce, která mu oplatí: „A ty jsi prase.“
Spíše zajímavá než strhující podívaná se blíží televiznímu vnímání, má však jednu silnou zbraň, tajemství si hlídá až do poslední minuty, přičemž některé otázky i poté ponechá bez vyčerpávající odpovědi – třeba kdo se v hrdinově mobilu ukrývá pod jmény opeřenců jako kukačka nebo sýkorka.
Navzdory výbušnému napětí mezi postavami navíc Omerzu vypráví věcně, střízlivě, nesentimentálně. Postavy nenutí k románovým gestům milosrdenství či odpuštění, povolá na scénu prozaické prvky včetně policie, vězení, soudní síně. A pak nechá diváka, aby si závěrečný vzkaz vyložil sám. Atlas ptáků je zkrátka chytrý film. Jenom z něj člověk neodchází s tak opojným pocitem svobodného letu jako ze snímku Všechno bude, který se více než k rozumu obracel k srdci.
Atlas ptáků Česko, Slovensko