Komu slouží čínská vláda?

Čínská střední třída zahrnuje už 400 milionů lidí. Těch, kteří se chtějí bavit, mít koníčky. Svým životem zemi mění. Historická zkušenost však Čínu učí, že říše se rozpadají zevnitř, proto stále odpovědnost k vlasti převládá nad svobodou jednotlivce.

Poslední desetiletí přinesla Číně silné ekonomické oživení, růst produkce, spotřeby i značnou liberalizaci trhu. Současně nastal explozivní růst střední třídy. Bez ohledu na míru autoritářství s ní proto musí místní režim vážně počítat a při rozvoji země zohledňovat i její zájmy.

Ještě před půl stoletím žilo přes 90 procent globální střední třídy v Severní Americe a Evropě. Dnes už jí téměř z 20 procent tvoří Číňané. Čínská střední třída zahrnuje přes 400 milionů lidí a odhady jejího růstu jsou velmi optimistické.

Do kategorie střední třídy se zatím dostala sotva třetina čínské populace, zatímco Jižní Korea s podobnou kulturou konfuciánství a úcty k práci, má „středotřídní“už dvě třetiny obyvatel a Japonsko téměř 99 procent. To jen ukazuje čínský potenciál.

Toto žonglování s efektními čísly a nejednotnými pojmy lze zpochybnit faktem, že skoro 600 milionů Číňanů žije jen z tisíce juanů měsíčně (asi 3 400 korun) a že i úspěšné odstranění extrémní chudoby se zčásti dělo spornými prostředky – stěhováním populace do aglomerací, usazováním nomádů, gigantickými infrastrukturními projekty. Poukazuje ale zároveň také na zásadní paradigma čínské současnosti. Totiž vzdalování se střední třídy chudým a „ohroženým“.

Hlavní mantrou 5. generace komunistického kolektivního vedení je tak sociální smír a stabilita. Varováním je i stále živá zkušenost s chudobou v každé rodině a častý styk s výrazně chudšími spoluobčany.

Za třicet let jsem v Číně sám mnohokrát zažil tu zoufalou bezmoc nad trpícími, kterým nejste s to pomoci a uvědomujete si, že „musí počkat“dlouhé roky, než k nim doteče systémové řešení a s ním i peníze.

Čínské autority proto ve veřejné komunikaci užívají všech nástrojů k udržení bohatnoucí střední vrstvy „nohama na čínské zemi“, nutí k solidaritě a k jednání, tmelícímu společnost. S odůvodněním, že jde o zájem státu a většiny, se při tom často porušují „univerzální lidská práva“. Ale na to si, upřímně, Asie se svými 4,5 miliardami lidí tolik nehraje.

Upřednostnit zájem jednotlivce, to si očima asijských vlád může dovolit Evropa a Severní Amerika, řešící pouhou miliardu beztak již slušně zajištěných obyvatel. Toto silové chování pak Západ sleduje velmi kriticky, ačkoliv je ten pocit zkrátka dost vytržený z kontextu.

Regulací kritiky ke stabilitě

Stát potlačuje všechny tendence s potenciálem trhat čínskou společnost a rozbíjet státní autoritu. Je to hned druhé pravidlo: jádrem státu je stabilita a harmonie společnosti odshora až dolů. Do takové míry, že i kritizovat se dnes musí spíš neveřejně, přes odborné komise a platformy. Víc než na represe sází konfuciánská tradice na vzdělávání.

Klíčovou součástí školství je vlastenecká výchova, patrná na každém kroku. Televize a média mají povinné množství angažovaných programů, autority dávkují i poměr dobrých a špatných zpráv, aby společnosti nevládly jen „bulvární senzace, špína a krev“.

Běžná je i výchovná multimediální reklama, „nenechávejte vaše rodiče opuštěné“či „pomáhejte ostatním jen tak pro radost“. Předvádějí se pozitivní vzory s cílem udržet tradiční model vícegeneračního soužití, péče o seniory, dobrého vzdělání dětí a vlastního karierního růstu.

Samozřejmě to lze hned odsoudit jako orwellovské vymývání mozků, ale pokud půjdeme do hloubky, zjistíme, že tato kolektivní výchova je Číně vlastní už od starověku a jiné řešení zatím není v dohledu.

Čínská střední třída je tak víc vtahována do řízení státu, rekrutuje se z ní i mnoho elit komunistické strany s 94 miliony členů. Vzrostl v ní význam intelektuálů, odborníků a podnikatelů na úkor dříve dominujících dělníků, rolníků a vojáků, obdobně s někdejším americkým obratem za Reaganova prezidenství, kdy američtí politici rovněž definitivně ztratili zájem o dělníka rooseveltovských časů.

Střední třída vs. strana

Přes 90 procent komunistů tak dnes pochází z běžného obyvatelstva, často právě ze střední třídy. A klasičtí aparátčíci z úřadů už tvoří jen něco přes 8 procent strany. Straníci jsou fakticky upřednostňovanou vrstvou společnosti. Znamená to sice schůzování, studium a členské příspěvky, ale pomůže jim v kariéře ve státní správě, firmách, organizacích i armádě, a navíc dává jistou možnost měnit čínskou realitu.

Rostoucí střední třída tak Čínu pomalu mění, jak se učí bavit se, mít volný čas a koníčky. Stoupající domácí spotřeba a zlatá klec konzumu na úvěr, včetně celoživotní hypotéky na byt, je už také čínskou realitou.

Historická zkušenost však Čínu učí, že velké říše se vždy rozpadají zevnitř, a tak zatím předchází největšímu riziku, tedy ztrátě občanské odpovědnosti k vlastní zemi. A to za cenu svobody jednotlivce, což v Evropě vnímáme nelibě. Přitom ale platí, že Čína je plná příležitostí pro každého, kdo se snaží.

Nemusíme se učit, ale můžeme chápat, spíše než jen odsuzovat. Rázné evropské směřování ke klimatické neutralitě a k dalším společenským změnám totiž také nebude cestou zohledňující všechny názory, jakkoliv mohou být věcné či oprávněné.

Kolektivní výchova je Číně vlastní už od starověku a jiné řešení zatím není v dohledu.