Belgie porazila Česko 3:0
Do středu obrany, která měla brzdit fenomenálního buldoka Lukaka, se postavil plzeňský stoper Kaša. Nervózní. Už při hymně vyklepaný. Poprvé v životě v národním dresu.
Do branky musel po třinácti minutách jeho klubový spoluhráč Staněk. Dodatečně povolaný. Považte, že v sezoně chytal jedinkrát a v reprezentaci ještě nikdy.
V útoku se marně snažil plašan Vydra.
Tahle mise prostě nemohla vyjít. Ani zázrakem.
Bez potrestaného střelce Schicka, bez rychlíka Jankta, bez Kúdely, bez Masopusta. Bez naděje!
Belgie–Česko 3:0, to je ještě celkem milosrdné resumé bruselského večera, protože bylo brzy jasné, jak se tenhle zápas bude odvíjet.
Jakmile zelenáč Kaša pokazil úvodní přihrávku dozadu a poslal slaboučký míč na brankáře Vaclíka, rozbila se poslední pevná část českého týmu. Belgický obr Lukaku totiž ve sprintu nechtěně došlápl na Vaclíkovu kopačku, brankáři pochroumal nárt a za chvíli, ještě před střídáním, mu stačil šoupnout úvodní gól utkání. Hotovo!
„Belgie ukázala extratřídu,“uznal kapitán Tomáš Souček. „Ale proti takovým týmům budeme hrát v Lize národů, chceme je potkat na mistrovství světa, chceme hrát na téhle úrovni. Abychom proti nim měli šanci, musíme určitě přidat.“
Upřímně, včera v Bruselu by reprezentace nejspíš neměla nárok ani v elitním složení, ovšem se splácanou fotbalovou mozaikou byla odkázána k porážce.
Suverénní Belgie jednoznačně míří na mistrovství světa do Kataru, které vypukne už za 441 dní.
Češi naději na postup z prvního místa takřka definitivně ztratili a musí doufat, že jim vyjde baráž, kterou mají víceméně jistou. Bez ohledu na to, jak dopadnou výsledky v kvalifikační skupině: i kdyby se výběr kouče Šilhavého propadl třeba až na poslední místo, pořád mu bude nahrávat loňské vítězství ve skupině Ligy národů a souhra okolností.
Navíc se dá očekávat spíš opačný vývoj a boj o druhou příčku, protože do konce kvalifikace zbývají tři zápasy, které by se jistě daly zvládnout vítězně: v říjnu doma s Walesem a v Bělorusku, na závěr v polovině listopadu opět doma proti Estonsku.
Soupeře z evropského průměru a podprůměru by Česko určitě mělo přehrát, ale aby mohlo konkurovat světové špičce, potřebuje být absolutně vyladěné. To znamená zdravé, nabušené a pozitivní.
Ne jako včera.
V Bruselu museli Češi riskovat, protože reálnou šanci na postup z prvního místa by udrželi jen díky vítězství. Proto zkusili v úvodu být odvážní, vysoko napadat, aspoň trochu domácí vystrašit. Jak dlouho tenhle plán fungoval? Necelých osm minut, než Lukaku po prvním gólu přiběhl ke kameře, zasalutoval, a s prstem na rtech jako by naznačoval: Ticho, Češi, tady jsme doma my!
V Belgii se opravdu nevyhrává, to je známá věc. Tým, který už tři roky vládne světovému reprezentačnímu žebříčku, doma naposledy v kvalifikačním zápase ztratil všechny body v září 2010 a včera bylo hodně daleko k tomu, aby se na dominantní bilanci něco změnilo.
Jasno bylo vlastně už v poločase, protože těsně před pauzou přidal druhý gól Hazard. Po hodině hry skóre pojistil střídající Saelemaekers a nebylo co řešit.
Pokud vám nedělá problém hodit za hlavu výsledek, jeden záblesk v českém představení najdete: aspoň trochu to žilo na křídlech, kde kmitali sparťané Hložek s Peškem a občas laxní belgickou obranu zaměstnali. Jinak srovnání s Belgičany vyznělo smutně.
Souboje jeden na jednoho? První dotek? Kreativita? Součinnost? Proměňování šancí?
V tom všem je jedenáctimilionová Belgie proti desetimilionovému Česku jako z jiné planety. Je bolestivé, ale i užitečné to vidět – a dál pracovat na tom, aby se propast postupně zmenšovala. Třeba už ve středu v přípravě s Ukrajinou.