Polívka spasil Cestu domů
Přes Cestu z města a Cestu do lesa dovedl režisér Tomáš Vorel svou autorskou trilogii k poslední kapitole nazvané Cesta domů.
Vesnická sága se v závěru posunula o další generaci. Hned v úvodu obejde Tomáš Vorel ml. coby revírník se svou filmovou manželkou a dcerkou kus lesa i pole, aby pozdravili rodiče a nastínili, co trvá. Tedy že přistěhovalec z města čili Tomáš Hanák čím dál víc pije a sedlák Bolek Polívka čím dál víc hnojí své pozemky „jedy“, jak mu vyčítá snacha vychovaná v ekologickém duchu svou matkou, provozující stále šamanské léčitelské rituály.
Mimochodem ve jménu matky přírody se tu odmítá i očkování dětí, což může podráždit, ovšem Vorel nedává za pravdu ani fanatičce „eko bio“, ani Evě Holubové čili babičce, která na svých buchtách nevidí nic nezdravého.
Chlapi v troskách
Jenže to všechno je jen otravně vleklý souboj tezí hraničící s agitkou. Podobně pokračuje i stavba vyprávění, spíše sled výjevů ze života venkovského lidu než vyklenutý příběh, kde se od Velikonoc po Mikuláše udržují opilecké „tradice“a kde plynulý koloběh ročních období kouzlí obrazy magické, něžné, melancholické, s prvními vločkami sněhu až posvátně tajuplné a s letní bouří na způsob božího znamení.
Horší je, když postavy začnou mluvit, protože jednak se v dialozích projevují více postoje než charaktery, jednak herectví se v Cestě domů drolí od první ligy po divizi. Obecně platí, že s věkem ubývá strojenosti a že muži mají vděčnější úlohy díky sílící hořkosti, zatímco ženy zůstávají odsouzené k povzdechům typu „to jsme to dopracovaly, děti nám ujíždějí z domu, chlapi jsou v troskách“.
Smutek z pomíjivosti
Čestnou výjimku tvoří právě Holubová a spasitelem celého snímku se stává Polívka, jehož hrdina začíná ztrácet paměť i naději, že jeho tvrdě vydřené království potomci převezmou. Jak fanfaronsky odmítá pomoc a současně se fyzicky i mentálně ztrácí takřka před očima, stoupá Polívka nad okolní kolekci typizovaných figurek uječených lesních dělnic či alibistických myslivců.
Třeba ve chvíli, kdy vnučce ukazuje prostředky hubící „broučky a šnečky“, je až neskonale dojemný, a když při lovu kachen bezradně bloudí v rákosí, člověka přepadne nekonečný smutek z pomíjivosti.
Dojde i na prvky společenské kritiky, počínaje hospodskými hádkami o minulé udavače či o současné politiky hájící pěstování řepky a konče příchodem novodobého zbohatlíka, jenž si po vzoru bývalých papalášů dopřává (nejen) lov jelenů.
Což je mimochodem vůbec nejslabší článek dějové konstrukce.
Svaté války
Na druhé straně přirozený řád života včetně generační výměny plyne v Cestě domů s příjemnou samozřejmostí, i když divákovi je jasné, že zatímco vyznavačky matky země křepčí v ledové řece, v neviditelném reálném pozadí filmové idyly sedí půlka skutečné současné vesnice u televizního seriálu.
Navzdory kazatelskému tónu včetně výroků typu „chlast je děs“se nakonec kronika Vorlových cest uzavře v kruhu sice očekávaném, usmířeném, nikoli však umělém.
Jako by hrdinové Polívky s Holubovou dali všem ostatním, leckdy kostrbatě rázovitým postavičkám najevo, jak malicherné jsou jejich svaté války o zdravý životní styl.
Navíc války, jimž nelze upřít rozumnou dávku nejednoznačnosti a poťouchlé ironie.