Pouliční kazatelé se vracejí
Hudba Manic Street Preachers vždy vybízela k tomu, aby si k ní člověk vytvořil silně osobní vztah. Ani deska The Ultra Vivid Lament není do počtu.
Kdo se k deskám kapely dostal v pravou chvíli, staly se součástí jeho DNA, tvořily mu podkres k důležitým životním okamžikům. V časech euforie nebo smutku byli Manics nějakým způsobem vždy u toho. A nemuseli nutně hrát nahlas, stačilo si je v duchu přivolat, přehrát si pro sebe alespoň útržek skladby, kdy se zas a znovu dostavuje husí kůže.
Byli jsme čtyři
Takovou sílu měla především zásadní alba z počátků kariéry, debut Generation Terrorists, dvojka Gold Against The Soul a drtivý pomník Holy Bible. I na dalších deskách se však vždy našlo několik okamžiků, kdy kouzlo zafungovalo a Manic Street Preachers znovu psali soundtrack životů svých věrných i těch, kteří odpadli a novější desky již sledovali spíš ze setrvačnosti.
U téhle kapely šlo zkrátka o něco víc než jen o to, kolik na desku nahraje hitových písniček. Její dráha tvoří nosný příběh s dramatickými zvraty. Členové nejsou zpovykané a rozmazlené rockové hvězdy, ale přemýšliví, intelektuálně založení jednici. Byť s levicovými sklony, které vyvrcholily koncertem na Kubě v roce 2001 a setkáním s Fidelem Castrem. I to však k Manics patří. A vzhledem k jejich „dělnickému“původu – pocházejí z velšského Blackwoodu – se to dá do značné míry pochopit.
Tolik k tomu, proč The Ultra Vivid Lament není jen další deskou nějaké kapely, ale spíš novým střípkem stále vznikající mozaiky všech, jejichž životy jsou s Manic Street Preachers propojené. Nemusí to být nutně skalní fandové, kteří napjatě sledují každé album.
Pro nostalgiky, kteří Jamese Deana Bradfielda, Nickyho Wirea a Seana Moora sledují už jen zpovzdálí, je tu hned na úvod skladba Still Snowing In Sapporo, v níž se kapela vrací do roku 1993 na turné po Japonsku. Poslední řádek textu „the four of us against the world, against the world“, v němž Manics vzpomínají na doby, kdy s nimi ještě hrál za dosud nevyjasněných okolností zmizelý kytarista a textař Richey James Edwards, vyvolává mrazení v zádech.
Rázem je vše zpět, a i když zbytek alba tu a tam obsahuje vatu a duet se zpěvačkou Julií Cumming nemá sílu Little Baby Nothing nebo Your Love Is Not Enough, pořád jsou to povedené písničky.
Album je zkrátka dobré. Ne skvělé nebo vynikající, těch už v minulosti několik natočili a nyní udržují status quo. Ale stále jsou to oni, pouliční kazatelé, občas s melodiemi jako od ABBA, ovšem s ostrými, kritickými texty, jež jsou v rozporu se vstřícnými melodiemi. A také s obalem, podle něhož by člověk neznalý očekával spíše nahrávku s relaxační či taneční hudbou. Svět je plný kontrastů a také o tom kapela zpívá.
Svět je plný kontrastů a i o tom kapela zpívá.