Éra Merkelové končí, EU hledá nový směr
Kancléřka Merkelová stála 16 let v centru evropské politiky. S jejím odchodem zmizí i její konsenzuální styl, nové úkoly si vyžádají radikálnější politiku.
Dlouhé roky stojí Německo v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou v pozici hybatele evropské politiky. Unijní země si zvykly na její styl. Tedy umění „vystát“problémy či nalézat kompromisní řešení.
Naposledy předvedla Merkelová svou schopnost nalézat shodu během víkendové návštěvy Polska. Vyzvala, aby zablokovaný spor o tamní soudní reformu řešil Brusel s Varšavou jednáním, nikoli soudní cestou. To je její velká přednost, tišit bobtnající krize.
Merkelové se takto povedlo najít evropský konsenzus v případě finanční a dluhové krize eurozóny, v
BRUSEL
případě národnostního konfliktu na východě Ukrajiny. O něco méně pak při pandemii, tváří v tvář rostoucí dominanci Číny či při šest let staré migrační krizi.
Nástup Donalda Trumpa katapultoval důležitost Merkelové do nepoznaných výšin, až byla občas označována za neformálního lídra „liberálního světa“. Od evropských sousedů připlouvala na její adresu vesměs chvála, že dokázala být „kotvou stability“.
„Ztělesňovala silné a stabilní Německo, působila jako ukotvení Evropy po více než dekádu různých krizí,“míní Piotr Buras, politolog z think-tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR).
Po německých volbách, plánovaných na 26. září, už bude vše docela jinak. Merkelová po čtyřech vládních mandátech končí a s tím i její zdrženlivý styl. Bude tedy evropské sedmadvacítce chybět? Na první pohled by se zdálo, že ano.
Bude chybět?
Její poklidný styl vládnutí se opíral o její přirozenou autoritu, kterou bude následovník obtížně hledat. Průzkum, který provedl ECFR ve 12 vybraných unijních zemích, ale naznačil, že většina Evropanů nemá úplně jednoznačný pohled na vůdčí úlohu Berlína v evropském bloku. Jeho ekonomickou linii chválí podstatná část respondentů i v tak odlišných zemích, jako je Španělsko (podpora 45 procent) či Maďarsko, které stojí vně eurozóny (podpora 50 procent).
Ale podpora má své limity. Když jde o roli geopolitického lídra, Berlín se dočkal podpory jen 25 procent dotázaných Evropanů.
Spoluautorka studie Jana Puglierinová to vysvětluje tím, že smířlivá politika „merkelismu“až dosud fungovala, ale na budoucí výzvy, jako je pandemií ochablá ekonomika či drastické klimatické změny, už zdaleka nestačí. Proto podle ní musí přijít razantnější politický styl, který provede Evropu roky potenciálních krizí. „Merkelismus už není nadále udržitelný, příští německý kancléř si bude muset najít jinou cestu, jak postupovat vpřed,“míní Piotr Buras. Postup Berlína bude podle něj napříště vyžadovat mnohem větší rozhodnost a asertivitu.
A také mnohem pečlivěji vážit, které otázky jsou pro občany evropské sedmadvacítky důležité.
První zkouška přijde už po německých volbách: podle deníku Die Welt se chystají zadlužené státy jižního křídla eurozóny tlačit, aby se uvolnila rozpočtová pravidla EU. Proti je řada států v čele s Nizozemskem, pozice Německa bude klíčová. Neutrální řešení v tradici „merkelismu“asi nebude možné.
Ale je možné, že Merkelová evropskou politiku úplně neopustí. Podle zmíněného průzkumu ECFR si ji většina Evropanů dovede představit v roli příštího evropského prezidenta – spíše než francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. V této hypotetické otázce podpořilo Merkelovou třeba 58 procent Nizozemců či 57 procent Španělů.
Norsko zamíří po včerejších parlamentních volbách od vládnoucí středopravicové koalice ke středolevicovému kabinetu. Stávající premiérka Erna Solbergová z Konzervativní strany Höyre uznala porážku. Přesvědčivě zvítězila sociálnědemokratická Dělnická strana. Její vůdce Jonas Gahr Störe (na snímku) je pravděpodobným novým ministerským předsedou. (ČTK)