Američanům se nechce zpět do práce

Američanům se vyplácí žít na podpoře. A tak hledají cesty, jak zůstat doma.

První výprava amatérů se po čtyřech dnech vrátila z vesmíru

Za čtyřiadvacet let, co bydlím v Americe, nic takového nepamatuji. Soukromé podnikatele v současné době neničí uzávěry nebo pandemie. Jejich byznys se hroutí kvůli sociálním podporám, které proudí lidem v nezaměstnanosti. Práce je přitom víc než dost.

Hlavně nepřijít o státní peníze!

Moje sousedka Linda řeší velký problém. Jít pracovat, nebo ne?

„Nechce se mi přijít o tu podporu, je to neuvěřitelné, platí mi už rok 30 dolarů na hodinu a mám i větší příjem, než když jsem vlastně pracovala,“říká mi Linda. Před pandemií měla vlastní cateringovou firmu a vím, že se jí dařilo. Sama jsem si od ní objednávala party pro rodinnou sešlost a přátele, každý byl spokojený. Měla jsem pocit, že to Lindu i bavilo.

Pak přišel lockdown, šok a zklamání z toho, že s byznysem bude možná konec. Lindě ale už třetí týden po uzávěře začaly na konto chodit velmi slušné peníze přímo z finančního úřadu.

„Zažádala jsem o podporu v nezaměstnanosti, nahlásila počet hodin, výdělek před pandemií, všechno proběhlo po telefonu, pamatuji si na ty strašně přetížené linky,“popisuje začátek svého úspěšného života na podpoře v nezaměstnanosti.

Je tedy doma, obavy o příjem nemá a rozjíždět svůj cateringový byznys se už jí také nechce, a to ani přes to, že by se jí to zcela jistě podařilo.

„Občas dodám něco bývalým zákazníkům, platí v hotovosti, takže to příjem v nezaměstnanosti nenaruší.“

Chápu, že Lindě se po roce a půl rozjíždět firmu znovu nechce. „A co kdybys šla aspoň pracovat do nějaké restaurace, mají všude zoufalý nedostatek,“ptám se.

Podívala se na mě jako na naivního hlupáka. „No to si děláš legraci, proč bych to dělala? Nebudu poslouchat, aby mi někdo, kdo má v tomhle byznysu mnohem menší zkušenosti, nařizoval, co mám dělat.“Zároveň ale uznává, že by někam do práce chtěla, ale jak sakra nepřijít o tu štědrou podporu…

Nejsou lidi

Restaurace Mountain View v severokarolínských horách u městečka Spruce Pine v osadě zvané Little Switzerland byla moje oblíbená destinace.

Nádherná vyhlídka při večeři na terase vždy praskala ve švech, manažer Todd Stewart nepřijímal rezervace, kdo přišel pozdě, nemusel sehnat místo. Navíc tam byly i hotelové pokoje, které využívali hlavně turisté, kteří projížděli světoznámou panoramatickou silnicí Blue Ridge Parkway přes Apalačské hory.

Ale Mountain View zavřela loni během lockdownu. Jenže na rozdíl od jiných už neotevřela. Pohled na prázdné parkoviště a chátrající budovu je žalostný.

Todd Stewart mi řekl: „Chtěl jsem otevřít, ale neozvala se mi jediná servírka ani kuchař, všichni zůstali na podporách, sám se ženou

bych to nezvládl.“

Po půl roce, kdy se mu nepodařilo sehnat žádné zaměstnance a neměl na splátky za nájem budovy, požádal o právní ochranu v bankrotu a sám teď žije s rodinou také na podpoře.

Není to jediný příklad. Podobně končí mnoho drobných podnikatelů, kteří třeba vlastní malé obchody nebo restaurace. Vytrvalí manažeři to často v těchto případech řeší tak, že vydávají jídlo jenom z okénka, protože nemají dostatek sil, které by ho roznášely uvnitř.

„Potřebujeme zaměstnance, dáváme nástupní odměnu 700 dolarů,“vyzývaly například nápisy restaurace s rychlým občerstvením zvané Bojangles ve městě Huntersville v Severní Karolíně. Minulý týden ale stejně musela kvůli nedostatku lidí zavřít. Nepřitáhla je ani prémie 700 dolarů na ruku.

Tuto svízelnou situaci si uvědomují i guvernéři jednotlivých států. V Arizoně například vyplácí úřady odměnu lidem, kteří nastoupí do práce při podepsání smlouvy ve výši až 2 000 dolarů.

Nedostatek pracovních sil se projevuje I ve školství, nejsou učitelé, sekretářky, vychovatelé ani sportovní trenéři. Dokonce i můj zubař mi minulý čtvrtek poslal e-mail, že nemá zubní hygieničku. Zůstala radši na podpoře, a tak se můj termín odkládá na neurčito.

Nová móda

Je to zkušenost, kterou jsem na vlastní kůži zažila i já. V mé umělecké škole jsem během lockdownu přišla o sekretářku na částečný úvazek. Všichni jsme učili z domova online. Když jsem znovu otevřela a učitelé začali děti vzdělávat osobně, vrátit se už nechtěla, stejně jako ostatní byla na podpoře v nezaměstnanosti. Začala jsem tedy hledat novou posilu. Přes pracovní úřad a různé internetové sítě pro inzerci pracovních míst se mi ozvalo mnoho potenciálních uchazeček.

Po telefonickém rozhovoru, kdy se zdálo, že by to mohlo vyjít, jsem je pozvala na osobní pohovor. V daný čas a den nakonec nikdo nepřišel. Stalo se mi to minimálně pětkrát.

„Tohle je nová finta pro vyplácení podpory. Nezaměstnaní teď musí doložit, že práci hledají, takže ukážou e-mailovou korespondenci a pozvání na pohovor. Pak ale řeknou, že nebyli vybraní nebo že jim ta práce z nějakých důvodů nevyhovovala, a podpora proudí dál,“říká mi podnikatel, jehož tři děti jsou žáky mé školy. Rodinnou firmu teď zvládá jen s manželkou a díky tomu, že zapojili i chůvu.

Já jsem sekretářku nakonec sehnala, po špatných zkušenostech jsem si ale nebyla jistá, zda vůbec v den nástupu přijde. Vše nakonec dopadlo dobře, Mirrele úspěšně funguje! Mám to ale štěstí, říkám si.

V Atlantském oceánu u pobřeží amerického státu Florida v noci na včerejšek přistála po třech dnech strávených na oběžné dráze kolem Země čtyřčlenná civilní posádka lodi Crew Dragon společnosti Space X podnikatele Elona Muska. Jejich kapsle SpaceX se spustila padákem do oceánu těsně před západem slunce v 1:08 SELČ nedaleko místa, kde jejich let o tři dny dříve začal. Byla to vůbec první výprava do kosmu bez profesionálního astronauta. Loď létala ve výšce 585 kilometrů od zemského povrchu, což je výš, než létá kosmická stanice ISS, a také nejdál, kam se člověk vypravil od konce programu Apollo v roce 1972. (iDNES.cz, ČTK)