Místo humoru filozofování a tklivost

První zamilovanost v mnoha obměnách. Rozbory vztahů. Kronika životních příběhů v různých časových rovinách. Hledání odpovědí na nejzásadnější otázku (možná nejen) dospívajících: co je to láska? Kde se bere a kam se poděje? To je Majonéza k snídani.

Již zavedená spisovatelka a novinářka Markéta Lukášková se pokouší prostřednictvím pragmatického pátrání své hrdinky po osudech jejích blízkých zmapovat milostné historky různých generací, z nichž některé jsou osekané až na dřeň: „A proč sis vyhlídnul zrovna ji?“„Byla taková... normální.“

Ústřední zápletka je zpočátku jako z americké teenagerovské romance (ano, maturitní ples bude, a to zcela autenticky i sarkasticky vyobrazený), jen kulisu tvoří pražské sídliště. Hlavní linie děje se tak dle mustru odehrává v posledním roce na střední, avšak s mnoha odbočkami ve stylu filmové Lásky nebeské. Typický humor však v případě Majonézy k snídani nahrazují tklivost a filozofování, zcela vymykající se žánru romantické komedie.

S ironickým nadhledem

Osmnáctiletá hrdinka Ema je krásná, chytrá a čtenářsky sympatická, přestože – nebo právě proto – se odlišuje od svých vrstevníků, které pozoruje s ironickým nadhledem. Naštěstí má nejlepšího kamaráda Jana, se kterým si navzájem pomáhají se svými problémy.

Ona je poznamenaná rozvodem rodičů před deseti lety, ze kterého se její matka dosud nevzpamatovala, on zase nepřijetím svých rodičů, již nemají pochopení pro volbu jeho povolání ani sexuální orientaci. Pak ale Ema potká Adama a je to konečně kýžené „ono“, jenže jim v cestě stojí překážka dlouhého odloučení.

Zpočátku časově blíže neurčitý příběh se najednou promění ve velmi současnou kroniku loňského pandemického roku, která odpočítává čas od ledna do prosince v oparu roušek a dezinfekce. Je to čtivé a aktuální, v mnohém inspirativní, přesto jako by nešlo o zcela propracovaný obraz, ale leckde jen o spěšné náčrtky – současné úzkosti mladistvých, několikerá první vzplanutí, děsivá rodinná tajemství, covid.

Nakonec však puzzle díky autorčinu vypravěčskému umu, nápaditým pasážím a slovním obratům drží pěkně pohromadě a vlastně ani moc nevadí, že je žánrově neuchopitelné. Jednoduše jako ze života.

Majonéza k snídani

Markéta Lukášková

70%