Emigrace je jako skok s padákem, vzpomíná Semenov
PRAHA Autorka a producentka Barbara Semenov emigrovala z Československa v 80. letech. Pobývala v Německu, USA i Austrálii. Nyní je zpět v Praze. O životě daleko od domova, ale i zákeřné nemoci píše ve svém částečně autobiografickém románu Má říše kupodivů.
Jaké pro vás bylo se v knize odhalit?
Přirozené. Svým způsobem jsem cítila touhu podělit se o své víceméně neobvyklé životní zkušenosti.
Příběh sahá až ke konci první světové války. Vyprávění o generacích na pozadí „velkých dějin“teď v tuzemsku vychází často. Co vás k němu vedlo?
Mottem, které najdete hned v úvodu knihy, je, že „Dějiny tvoří a vnímají konkrétní lidé a do jisté míry je na nich, aby na základě svého osudu vyprávěli svůj příběh.“Každá generace je vystavena nějakým život definujícím problémům a výzvám. Příběh mých rodičů i prarodičů je zasazen do bouřlivého toku českých dějin. Dnešní doba je tak zahlcující, že se málokdo vrací do minulosti. Ale v románu je historie poutavou a snáze představitelnou kulisou. Tím pádem čtenáře zaujme a třeba i inspiruje.
Bylo náročné vracet se k době, kdy jste se rozhodla emigrovat?
To byl jeden z nejdůležitějších momentů mého života a byl velmi emocionální. Každý emigrant prožije ten moment tisíckrát znova – ve snech, ve vzpomínkách, v důsledcích svého rozhodnutí. Dnes je asi pro lidi těžko představitelné, že za sebou zboříte celý svůj dosavadní svět. Odvážit se takového kroku, k tomu musíte mít odvahu, víru, touhu a naději. Já si tak představuji skok padákem.
Vystřídala jste mnoho profesí – knihovnice, letuška, modelka, sestra. Co vám tato zkušenost dala?
Moc ráda se v tomto případě odvolám na Jana Nerudu, který napsal: „Vším jsem byl rád“. Snažila jsem se, aby mi práce, i ta sebetěžší, přinášela potěšení. A když tomu tak nebylo, nebála jsem se ji změnit.
Na stránkách listu Čechoaustralan jste uvedla, že: „pohoda nás chybně naučila vymýšlet si pseudoproblémy“. Lepší se situace?
Asi nejsem sama, kdo si nedovede představit, co nastane, až se život vrátí do normálu. Bude to stále ten starý dobrý svět, ve kterém jsme se chovali jako rozmazlené děti? Je pravda, že vzájemné propojení, které nám umožnil pokrok doby, bylo báječné a pohodlné. Lidé západní civilizace si pak ale bůhvíproč začali vymýšlet ony pseudoproblémy. Možná proto, že neměli ty skutečné. Nejsem si tak jistá, zda covid planetu spojil, nebo jestli ji naopak pochroumal ještě víc. To ukáže teprve čas. A spisovatelé nám o tom jistě napíšou další knihy.