Volební bitevní pole Česko plné generálů
Vladimíra Vokála, moderátora iDNES.cz
Psát politický sloupek, vycházející v den konání sněmovních voleb, je vyloženě nevděčný úkol. Sebemenší náznak může vést k obvinění, že autor straní tomu či onomu, čímž polovinu čtenářů sice potěší, ale druhou rozhodně namíchne. Hoďme tedy stranou sympatie či antipatie ke konkrétním partajím a podívejme se na český, možná trochu zapáchající politický rybník z poněkud odosobněné perspektivy.
Téměř všechny volby v naší moderní polistopadové historii byly ve znamení několika vyhraněných střetů. Nejprve muselo dojít k legitimizaci vítězů sametové revoluce. Bez ideologického pozadí porazila v drtivé většině mlčící, ale nespokojená většina reprezentanty starých totalitních institucí. Společenská shoda byla dalekosáhlá; jen málokdo si pomyslel, že brzy nastane zcela nový konflikt, který měl rozhodnout o osudu hospodářských reforem. V něm zvítězila už s poněkud menší převahou tržní dravost nad opatrným sociálním kolektivismem.
Zranění z této bitvy, a že jich nebylo málo, pak vynesla o pár let později k moci transformační kritiky, kteří přeměnu společenského uspořádání poněkud zlidštili, navíc se dokázali se svými předchůdci shodnout na zahraničněpolitickém směřování naší země. I díky tomu vstoupila Česká republika do NATO a EU. Únava a korupční skandály sociálních reformistů následně katapultovala k moci generaci zlaté mládeže z transformačních devadesátek, díky jejímuž zákonnému posvěcení se, snad i nechtěně, zrodil elitní klub bohaté smetánky, která si v jednotlivých ekonomických segmentech rozparcelovala českou kotlinu na sféry vlivu. Politologové nazývají tento proces oligarchizací.
Pokud by nebyla hostina devadesátkové mládeže tak okázale opulentní, měla by alespoň částečný humanistický rozměr a nepřišla by hospodářská krize, mohla v naší zemi vládnout dodnes. Ekonomická elita se logicky obávala nevyzpytatelné reakce „vlády s Marťany“. Klub vyvolených nechtěl nic ponechat náhodě a začal se tlačit do veřejného prostoru. Nezkusil to pouze Andrej Babiš. Ten udělal možná tu zásadní chybu, že se nechal „vidět“, do boje šel sám. Jiní tak učinili rafinovaněji. Oligarchové postupně vstupovali do médií, sportu, umění, energetiky, vlastně do všech klíčových segmentů české společnosti. Tohle vše vytvořilo bitevní pole pro nový konflikt, jehož svědky jsme právě v těchto volbách.
Bipolární střet dvou protichůdných proudů je přitom dávnou minulostí. Tentokrát proti sobě stojí mnohem více generálů, než jsme byli zvyklí. Projekt „státu jako firmy“se pokusí obhájit stávající status quo. Novým reálným soupeřem mu jsou antisystémové projekty populistické, antikorupční či progresivistické „fronty“, které se dosud nepodílely na porevoluční exekutivě. Jeho nejvýznamnějšího vyzyvatele představují staré struktury fanoušků „devadesátkového“kapitalismu, podle nichž se oligarchové utrhli ze řetězu a už dávno nechtějí poslouchat staré pány, kteří jim kdysi pomohli k penězům i moci. Sociální rozměr pak reprezentují povadlé zbytky obětí transformace, které přišly na poslední chvíli s oprášenými levicovými idejemi a kterým jde tentokrát o přežití.
Čtyři generálové, čtvero řešení. Každý bojuje s každým, zdánlivě bez ochoty k ústupkům. Hrozí však pat, plichta. Proto, ačkoliv se to zdá nemožné, budou možná muset kompromisy uzavírat, v zájmu země, v zájmu naší evropské západní identity. Záleží na tom, jak rozdají voliči karty. Snad to tentokrát udělají tak, aby se příkopy neprohlubovaly, ale zasypávaly.