V čem je síla Miloše Zemana
Sečtením volebních hlasů se vždy stává skoro neomezeným pánem situace. Letos je reflektor zamířený na Miloše Zemana ještě ostřejší vzhledem ke spekulacím o jeho zdravotním stavu. Navíc s koncem parlamentní kampaně fakticky startuje kampaň, v níž půjde o j
Jeho kritici ho považují za svéráznou a mocichtivou figuru. Odsuzují ho či karikují jako zloducha, jenž škodí zemi i odkazu české státnosti. Na politickém kolbišti však proti němu neuspěli ani ti, kdo měli představovat jeho nejctnostnější protipól. Prezidentskou funkci vykonává Miloš Zeman již bezmála devátým rokem a jeho druhé a poslední funkční období se blíží ke konci.
Za hradbou chrapouna
Určitě není žádným zářným příkladem státníka, který by se pral za květnaté ideály liberálů. Je pragmatik, prognostik a statistik: očividně bojuje v první řadě sám za sebe, a má-li tu možnost, pak i za svá čísla. A jak už o tom mnohokrát přesvědčil, rozhodně se za to nemá v úmyslu komukoliv zpovídat. Nebere ohled na ty, kdo se mu snaží domlouvat, radit, ale i vsugerovávat, že jej chápou.
Tak tomu ale bylo i v srpnu 1989, kdy se měl ještě na půdě normalizační televize omluvit, potažmo měl uvést do „správných souvislostí“svůj buřičský článek „Prognostika a přestavba“v Technickém magazínu o stavu československé ekonomiky. Svým živým vstupem nejenom naboural představy tehdejší nomenklatury o roli kajícníka, ale podobně jako Michael Kocáb na festivalu Děčínská kotva se v té době jako jeden z mála nezdráhal moderátora i širokou veřejnost nekompromisně utvrdit, že pod soudružským vedením už země rozhodně vzkvétat nebude.
Co si myslí o svém okolí, jež si ho dovoluje k něčemu nutit proti jeho vůli, dal ale stejně tak najevo s opoziční smlouvou z druhé poloviny devadesátých let, kterou značná část voličů považovala za zradu. Kromě jeho pragmatického pojetí politiky to byl pro něj navíc i způsob, jak se vypořádat s konkurencí centristických stran, jejichž lídři ho už tehdy považovali za škodlivou přítěž.
Dnes je prezidentův obraz ještě horší. Politická uskupení, jež se považují za demokratická či liberální, pravidelně hlásají, jak jsou z něho zoufalá. Kulturní i alternativní fronta jakbysmet. Ani premiér si jím nemůže být tak zcela jistý. Dokonce i ti, kdo ho volí, se to občas zdráhají přiznat, aby za to sami nebyli ostouzeni.
Většina jeho oponentů soudí, že je nezdvořilý, povýšený, pohrdající, přehlíživý, mstivý, potměšilý i provokující. Zkrátka – s prominutím – chrapoun. Ano, ale právě to z něho dělá někoho, kdo je neobyčejně uvěřitelný. Zejména ve srovnání s těmi, kteří se proti němu zaštiťují mravními principy, ale prezentují je formou natolik odosobněných klišé, s nimiž by se většinová společnost neztotožnila, ani kdyby na delší čas vybředla z existenčních problémů. Podstata osvícenství je ostatně historikům dobře známa.
Svaté hodnoty, svatá změna
Uvěřitelnost totiž nerozlišuje dobré a špatné. Stmeluje však sobě rovné. A český národ si zdravou sebereflexi ještě zdaleka nevypěstoval. Domácí politika proto není jen o falešných slibech napříč celým politickým spektrem.
Někteří voliči se jejím prostřednictvím očišťují, jak to ve srovnání s mnoha politology trefně vystihl například herec Marcel Vašinka: „Když třeba volí politiky spjaté s minulým režimem, snaží se sami sebe přesvědčit, že jestliže tito lidé dosáhnou na vysoký post, nebo dokonce vedou náš stát, pak ani oni sami se nemusí cítit provinile, že vykonávali nějaké komunistické funkce nebo donášeli na své sousedy. To není politický, ale společenský problém.“
Může nám to připadat sobecké, skoro až perverzní, ale je to zatraceně přímočaré. A to opravdu nejenom pro tu část společnosti, která si Vergilia v originále ve šroubárně nepřečte.
Prezidentovi odpůrci ale jako kdyby nic z toho nechápali. O to více setrvávají v přesvědčení, že politika se skládá z hezkých tezí. Proti prezidentovi často zdůrazňují „hodnoty“. Ať již stávající evropské, či v kontextu české státnosti, což je do jisté míry paradox, neboť domácí ani evropské dějiny se až na výjimky vyloženou prozřetelností či mravním vědomím svých lídrů zrovna nevyznačovaly. Zavíráním očí nad aktuální skutečností a bez znalostí souvislostí se zaštiťují rovněž politickou korektností, což s nimi ale většinová společnost nesdílí. A také hovoří o změně, kterou jednoznačně a slyšitelně neumějí konkretizovat, anebo nechápou, že mnoho lidí na ni neslyší. Protože jediné, na čem jim záleží, je, aby je některé politické programy, založené na ochraně všeho a všech, nepřipravily o možná někdy až přízemní, ale pro ně přirozené potřeby.
Na tomto základě byli proti
Miloši Zemanovi v minulosti stavěni i protikandidáti do prezidentské volby. Na poslední chvíli a tak trochu jako studenti před maturitou, jimž se kdosi snaží podstrčit tahák, s nímž by dostali alespoň nějakou šanci, když už je nikdo pořádně nezná. Tak tomu bylo i v případě akademika Jiřího Drahoše. Nejprve se jeho narychlo budovaná pověst ctihodného muže dostala do přímého rozporu s fatálními chybami jeho volebního týmu. A nakonec se rozplynula jako pára nad hrncem, když se ve volebním duelu zapletl do útočných tezí, aniž si vůbec uvědomoval, kým se k nim nechal strhnout.
Snaha činit vznešená gesta proti domnělému buranství se vymstila i jednomu z těch perspektivnějších adeptů na post prezidenta, jímž se zpočátku jevil bývalý novinář, textař a úspěšný podnikatel Michal Horáček. Proti Miloši Zemanovi mohl postavit svůj nadhled a bohémství. Rovněž tak ale i zkušenosti předrevolučního novináře, který obdobím normalizačních restrikcí dokázal procházet s jistou dávkou mazanosti a chytré žurnalistiky. Sešněrován někdy až prvoplánovou ušlechtilostí, snad pod vlivem svých poradců či dojmem z toho, jak by měl prezident vypadat, však místo toho působil komisně a nepřirozeně. A i on se Zemanem nechal vyprovokovat. To když se mu pokusil oplatit nezájem o vzájemnou mediální diskusi falešným videošotem, sestříhaným ve prospěch vlastní argumentace. Nemluvě o tom, že tato klukovina jako z pionýrského tábora se v kontextu úsilí přesvědčit o schopnostech pro státnickou funkci ukázala jako silně neprozíravá a nezralá.
Když kritika zadusí vizi
V tomto ohledu lze nepochybně poukázat i na fatální selhání poradních a PR týmů. Jejich strategie se nejčastěji omezuje na oblast obecných a často i povrchních témat, jako je vystupování na veřejnosti, politikovo soukromí či jeho gesta. Povšechně pracují s klišé, ale jen výjimečně jsou ke svým klientům dostatečně kritičtí. Chybí jim autoritativní či důvěrné mentorství podložené nejenom dlouhodobými zkušenostmi z politického zákulisí, ale také výraznou emoční inteligencí.
Teprve až na těchto základech lze stavět nadšení a odhodlání někoho porazit, ale především vybrat vhodného kandidáta. Pokud jsou v PR týmech zastoupeni lidé, či dokonce novináři, kteří soupeře dehonestují lacinými přívlastky nebo satirickými komentáři, což v případě Miloše Zemana je zavedený rituál, vede to téměř vždy k podcenění soupeře. Tedy k hrubě neprofesionálnímu jednání. Není proto divu, že svého času a skrze glosu komika Petra Čtvrtníčka stačila hnutí ANO k dobytí Prahy „reklama na brýle“.
Aktuální tragédii většiny politicky orientovaných PR strategií již na portálu iDNES shrnul konzultant a mediální poradce Karel Křivan. Také on poukazoval na neschopnost lídrů i jejich týmů přijít s vlastní, či dokonce osobitou vizí, jejímž cílem není pasivně kritizovat poměry, ale přesvědčit a nabídnout lidem vlastní budoucnost. Přemýšlet o tom měl zcela jistě i tak kovaný muž české politiky, jako je Miroslav Kalousek, jehož nezvládnutá averze vůči současnému premiérovi jej kromě spousty času připravila i o některé skalní příznivce, kteří prostě už jenom chtěli slyšet něco jiného.
Skoro to ale vypadá, že politické osobnosti a subjekty, od nichž se to nejvíce čeká, nejsou schopny svoji vizi či ústřední myšlenku ani jen zahlédnout, protože jim v tom zaclání nakloněná hlava a široká ramena. A tak jako kdyby svými výtkami tímto směrem a ve snaze kohosi odstrčit stvořili jakési monstrum a pak se rozhodli porazit ho tím, že ho donutí se za jeho chování stydět. A veškerou svoji energii investovali do toho, aby je v tom veřejnost podpořila. Snaha soudit prezidenta jako psychicky nezpůsobilého je už pak jen dočista tragickým mementem nepochopení toho, oč tu běží.
Pro liberální síly je Miloš Zeman nikoliv přítěží, ale velkou lekcí a zásadním varováním.
Síla Dartha Vadera
Protože Miloš Zeman není blázen. Bez ohledu na sílící fyzické handicapy, úskoky, lhostejnost, s jakou pohřbil i partaj na vlastní podporu, kontroverzní či někdy vyloženě nepravdivá tvrzení je to především soupeř. Dokonce zatraceně silný soupeř. Na tom, co si kdo o něm myslí, mu totiž nezáleží. Podstatné je pro něho to, co si myslí on o druhých a zejména o svých kriticích. V tom je jeho síla Dartha Vadera, temného pána z Hvězdných válek. A není tak zcela vyloučeno, že za této konotace si vybíral i svého tiskového mluvčího jako ideálního partnera pro novináře, o nichž má rovněž svůj vlastní silný úsudek.
Obhrouble zemitým pojetím politiky získal Miloš Zeman vše, co se mu nabízelo. Ne proto, že by šlo o příklad hodný následování, ale z důvodů, že mu byl vlastní. Co ale bylo doopravdy či ve skutečnosti je vlastní jeho konkurentům? Šanci to zjistit možná definitivně pohřbila změna volebního zákona, na jejímž základě lze usuzovat jediné: všichni chtějí hlavně vyhrát, ale počínají si přesně naopak.
V době, která se vyznačuje cynismem, klientelismem a snahou povinně vnutit aktivistické tendence lidem, kteří o ně nestojí, je pro liberální síly Miloš Zeman nikoliv přítěží, ale velkou lekcí a zásadním varováním. Pokud proti soupeřům, jako je on, nenajdou jinou zbraň či nástroj než svou kritiku, může na příštího prezidenta znovu kandidovat třeba i Václav Klaus. A to by teprve měli o zábavu postaráno.