Kryštof tak nějak moc tančí na spartakiádní diskotéce
Varování hned na úvod. Frontman kapely Kryštof, v níž svého času dřímal jistý potenciál, který dokázal producent Jan P. Muchow vytáhnout a zvěčnit na jejím vrcholném albu Mikrokosmos, dnes v rozhovorech vykládá i toto: „Vůči těmto dvěma muzikantům (Michal David a Dalibor Janda – pozn. red.) se totiž určitá část společnosti vymezuje, přitom tady nesmazatelně zanechali svůj hudební otisk. A myslím si, že kdyby zrovna Michal David v osmdesátých letech působil někde jinde než v České republice, tvořil by stejně a stala by se z něj velká hvězda světového formátu.“
Že to Richard Krajčo myslí smrtelně vážně, pochopíte, když si pustíte písničky Hned teď (Pojď být světlometem) nebo Vohul basy. Janečkovsko-davidovsky urputně optimistický svazácký pop je zpět. Kryštof kluše ze všech sil vstříc rozjásaným masám, které nepotřebují v hudbě vůbec nic řešit, stačí jim, že je to celé hezky melodické a dusavé.
Voskové figuríny
Deska Halywůd má být čímsi na způsob hudebního antidepresiva, jenže koncentrace rozjásanosti a limonádového optimismu je tak obrovitá, že má album opačné účinky. Po poslechu se dostavuje břichabol, deziluze, případně deprese.
Protože svět, v kterém se Kryštof na albu pohybuje, je neživotný, plný zjednodušujících ujištění, že „všechno se v dobré obrátí, zahoď svůj strach, že slunce se nevrátí a že na cestě domů se nikdo neztratí“. Je
Příliš rozjuchaní
to děsivé panoptikum voskových figurín, sněm Stepfordských paniček, zrůdných ve své strojové nelidskosti.
Krajčovi bylo v minulosti vyčítáno, že jeho zauzleně poetické texty pouze vrší rádobyhluboké obraty a postrádají smysl. Je možné, že se nad sebou dotyčný zamyslel, ovšem má-li být výsledkem jeho sebereflexe to, že s vážnou tváří rýmuje sázka/láska a veršem „když jsem byl ještě malý kluk, amor mi svěřil šípy a k nim luk“, odkazuje na film S tebou mě baví svět, prosím si zpět jeho křídla, něhu, perutě a kapky deště.
Krásný úděl má Kryštof dnes
Oč na albu jde, naznačí úvodní Halywůd. Ric pic bum melodie na první dobrou, disko trysko, rozesmátý Richard Krajčo, v textu křečovitě natahující krátké hlásky na dlouhé, což je opravdu „ná zábítí“, ale kdo by nad tím přemýšlel.
Odhoďme starosti za hlavu, „bo svět je Halywůd“a Kryštof v něm touží žít. Nebo už možná žije, protože téhle ostravské partě se povedlo přesně to, co si předsevzala. Stát se velkou kapelou, kterou budou znát všichni v republice.
Stalo se, byť za cenu určitých kontroverzních kroků a kompromisů, které není nutné znovu rozebírat. Richard Krajčo už nemá potřebu se rýpat v bolístkách.
Místo toho jásavě sděluje, jak je vše zalité sluncem, podbízí se estrádními srandičkami o fotbalistovi Milanu Barošovi v ostravském dialektu – jak originální – a oprašuje klávesové rejstříky z dob, kdy se pluky poupat šikovaly k oslavě radostného dneška a ještě radostnějšího zítřka. Komu to stačí, má vyhráno. Ostatní půjdou o dům dál, kde se hraje hudba s opravdovými emocemi a nikdo nikoho nenutí ubavit se k smrti.
Halywůd Kryštof