Nejúspěšnější český cyklista končí Za kariéru si dám dvojku

Ze závodníka Romana Kreuzigera se stane ředitel.

Kolem pobíhali dva psi. Manželka Michaela se chystala, že rodina vyrazí na Šumavu, až se dcery vrátí ze školy a školky. Roman Kreuziger usedl ke stolu v obýváku a vzpomínal. V plzeňském domě 35letý cyklista v rozhovoru pro MF DNES bilancoval kariéru, která právě skončila.

Říká se, že až když sportovec opustí scénu, lidem dojde, co vše dokázal. Podobné to bude i s ním. Je nejúspěšnějším českým cyklistou v historii závodů Grand Tour, pátý na Tour i Giru, čtyřikrát v první desítce Tour, vítěz etapy Gira. Dosáhl na celkové triumfy Kolem Švýcarska i Kolem Romandie, na dva tituly z worldtorutových klasik, na 6. místo z mistrovství světa.

Ale poslední dvě sezony se už jen trápil. Nastal čas, aby řekl dost.

Kdy jste se definitivně rozhodl?

Když mě v červnu nevybrali na olympiádu, začal jsem přemýšlet o různých dalších variantách. Měl jsem nabídku zůstat i nadále jako závodník v Gazpromu (ruské druhodivizní stáji), ale nakonec jsem si ujasnil, že je načase to vše ukončit. Cyklistika a tréninky mě pořád baví, jenže závody mě už nenaplňovaly.

Roli sehrálo i letní zranění?

Natrhl jsem si sval a měsíc stál. Tělo mi naznačovalo, že toho má plné zuby. Už loňské covidové období mi dost rozhodilo biorytmy.

Jak?

Najednou se závody nekonaly v měsících, kdy jsem byl zvyklý. Místo toho jsem seděl doma zavřený na ergometru. Někteří starší jezdci se s tím dlouho srovnávali, také Valverdemu a Nibalimu to trvalo delší čas. Vydržel jsem v profipelotonu dlouho, ale tu práci nejde dělat donekonečna. Nechci přetahovat a trápit se další dva nebo tři roky, když mohu předávat zkušenosti jinak.

Přišlo to dřív, než jste čekal?

Přišlo nepřišlo. Mám za sebou 16 sezon mezi profesionály, z toho patnáct ve World Tour, to je dost. Peloton se generačně mění, moc kamarádů mi v něm nezůstává.

A opět se mění i profesionální cyklistika, že? Sám jste mi kdysi říkal, že každých 10 let prochází velkou proměnou.

Je mnohem výbušnější než mezi lety 2006 až 2010. Po covidové pauze se stala extrémně intenzivní a nepředvídatelnou. Dřív se většinou závodilo po startu, pak se zvolnilo a potom se opět naplno jelo až posledních zhruba 90 kilometrů. Zato teď? Podívejte se na letošní mistrovství Evropy a světa nebo na Paříž–Roubaix. Jelo se naplno od startu do cíle.

Naposledy jste závodil na začátku

Končím

října na Giro dell’Emilia. Bylo pro vás hodně emotivní, když jste si naposledy sundal startovní číslo?

Ne, vůbec. Myšlenky na konec se v mé hlavě honily dva roky. Kdybych končil a neměl jasno, co budu dělat dál, bylo by to jiné. Ale já mám budoucnost zajištěnou.

Stanete se sportovním ředitelem prvodivizní stáje Bahrain Victorious. Jak se to upeklo?

Spousta lidí si myslela, že zůstanu coby sportovní ředitel v Gazpromu, kde o mě v managementu měli zájem. Ale často jsem v Livignu trénoval se Sonnym Colbrellim z Bahrainu (vítězem Paříž–Roubaix) a přes něj se ke mně dostala nabídka, abych tu práci vzal u nich.

Zase to bude spoustu cestování. To vám nevadí?

Ale půjde přece jen o trochu jiné pendlování. Jako závodník jsem trávil mimo domov 220 i více dní v roce. Coby sportovní ředitel mám dohodu na 130 dní, takže zůstanu mnohem víc času doma. Jasně, povedu odtud konferenční hovory

A pak na rok 2013, kdy se v týmu Saxo Tinkoff sešla dobrá parta lidí a od mého vítězství na Amstelu až po 5. místo na Tour to byla vážně povedená jízda.

Kauza s biopasem naopak v roce 2014 vaši kariéru na rok přerušila. Vidíte s odstupem času do celého případu přece jen lépe?

To nevidí asi nikdo. Šlo o nepříjemnou školu života. Ten rok mi narušil kariéru. Ale na druhou stranu mi také otevřel oči a pomohl mi vyspět lidsky. Přestal jsem na život hledět jen očima sportovce a poznal jsem i řadu lidí z jiných oborů.

Unie UCI po roce žalobu stáhla. Omluvili se vám pak?

Na omluvy oni nejsou. Bylo by to sice hezké, ale noční můru z toho nemám. Pro mě se celý případ uzavřel, když se prokázalo, že proti mně nemají žádné argumenty a že se spletli. Tím jsem byl očištěný.

Přesto, nepociťujete určitou zášť, že vás ta kauza zastavila v rozletu po veleúspěšném roce 2013?

Už je to spousta let zpátky. Během těch šestnácti let v profipelotonu jsem moc nepadal a nemusel jsem škrtnout žádnou sezonu kvůli zranění, ale holt se mi pro změnu přihodila tohle nepříjemnost. Moc už se k tomu nevracím.

Udělal byste něco v kariéře jinak?

Asi ne. Občas jsem se musel přizpůsobit týmové taktice, ovšem to k mé práci patřilo. Na Tour 2013 jsem byl v prvních dvou týdnech určitě silnější než Alberto (Contador, lídr týmu), ale mým úkolem bylo zůstávat s ním. I proto mi to pódium z Grand Tour možná uteklo.

Po příchodu do profipelotonu vás v Liquigasu srovnávali s Vincenzem Nibalim. Ten prorazil až na vrchol. Čím jste se lišili?

V Liquigasu nás brali víceméně stejně, i když Vincenzo byl o rok starší a tým na něm dost lpěl, protože byl Ital. Pak? Nevím, jestli Vincenzo za tím úspěchem víc šel. Asi se to u něj zlomilo v roce 2010, když dokázal vyhrát Vueltu, čímž získal větší sebedůvěru, že je závodníkem pro Grand Tour a že je může vyhrávat.

Vy jste měl na třítýdenních závodech k pódiu nejblíž coby Contadorův superdomestik při Tour 2013. Vyhovovala vám tato pozice víc, než když ulpívala veškerá pozornost na vás?

V určitém období ano. Víc mi sedělo, že jsem taková ta dvojka, která někomu kryje záda. Ale i s postem jasné jedničky jsem se v Astaně a potom v Saxu Tinkoff dovedl na klasikách dost dobře vypořádat.

Raději jste tedy byl lídrem na klasikách než na Grand Tour?

Rozhodně. Pro Grand Tour k tomu musíte mít určité dispozice. Je složité udržet absolutní koncentraci po celé tři týdny. Stojí to spoustu energie, víc psychické než fyzické.

Hodně pro vás znamenalo, že jste se po kauze s biopasem dokázal v roce 2016 vrátit do Top 10 na Tour? Navzdory tehdejším poměrně vyhroceným vztahům s lídrem týmu Contadorem?

Až tak vyhrocené zase nebyly. Alberto to před půlkou Tour zabalil, odjel a byl klid. S Peťou Saganem a dalšími jsme potom vytvořili dobrou partu a drželi při sobě. Kdybych měl v úniku ve 20. etapě lepší nohy, mohl jsem klidně skončit i šestý, chybělo mi k tomu jen 20 vteřin. Ale každopádně mě těšilo, že jsem tu Top 10 vybojoval.

S vašimi 183 centimetry jste neměl typickou vrchařskou postavu. Shazování na potřebnou váhu pro Grand Tour bolelo?

Když jsem na tom byl dobře, nebyl s ním problém. Ale s věkem se musíte mnohem víc hlídat. Hlavně v posledních letech se to změnilo a bez nutričního poradce je skoro nereálné dostat se na potřebnou váhu a úroveň. V náplni tréninku jsou na tom všichni skoro stejně, ale právě ta strava a další drobnosti mohou dělat klíčové rozdíly.

Na Tour 2013 jsem byl silnější než Alberto, ale mým úkolem bylo zůstávat s ním.

Myslíte pověstnou hru na detaily, se kterou přišel tým Sky?

Ano. Týmy jsou teď jednoznačně připravenější než v minulosti. Kdo ví, kdybych ke změně stravy přistoupil dřív, třeba by pak i některé mé výsledky byly jiné. Ale faktem je, že dnes se mění i nastavení nové generace závodníků. Mnozí z těch mladých už to nemají tak, že chtějí závodit deset a více let. Přijdou mezi profíky, čtyři pět let tam něco předvádějí a pak se vzdálí.

Když jste se stal manželem a otcem, změnil se váš přístup k cyklistice? Někteří starší cyklisté přiznali, že i kvůli svým rodinám se ke konci kariéry obávali přílišného rizika a pádů.

Pokud vám tohle pronikne do hlavy, je lepší, když skončíte hned. Cyklistika bude vždycky nebezpečná. Jezdíme na otevřených silnicích, hrozí spousta nepředvídatelných situací. Faktem ale je, že poslední dobou je v pelotonu spousta nevyježděných i agresivních jezdců a vytrácí se z něj respekt. Také to způsobuje, proč teď naše generace hodně odchází.

Končíte nejen vy, ale i Petr Vakoč. Také Zdeňku Štybarovi je už 35 let. Co bude dál s českou silniční cyklistikou?

Kdo ví. Ani Honza Hirt po příští sezoně možná pokračovat nebude. Je tu Pepa Černý, do 2. divize se teď dostali Kukrle a Schlegel – a pak máme pár mladých talentů, v čele s Bittnerem a mladým Mathiasem Vackem.

S ním jste letos jezdil v Gazpromu. Může jednou navázat na vaše úspěchy na Grand Tour?

Od roku 2023 má Mathias předpodepsáno v prvodivizním Treku. Je mu teprve devatenáct, často jde na trati do extémního rizika a pak padá. Musí se ještě naučit, kdy závodit na hraně. Ale má v sobě velký motor a já mu věřím.