Babiš to vzdal. Ale je to dobře?

Čekaly se měsíce přetahování, ale po týdnu je jasno: Andrej Babiš z povolebního dobrodružství vycouval.

Novým premiérem bude téměř jistě Petr Fiala, do vlády jde všech pět stran dvou koalic a sestavování kabinetu bude asi jedno z nejrychlejších v polistopadové éře. A to všechno i díky rozhodnutí končícího premiéra Andreje Babiše, že se o svoji vládu vůbec nepokusí. „Předáme to nové koalici a my budeme v opozici, nebudeme hrát žádné hry. Moje pověření, které mi prezident sdělil, nepřijmu,“oznámil v pátek. Je to dobře? Je evidentní, že Miloš Zeman byl připraven první pokus o vládu, ba spíše oba, které mu ústava dává, svěřit právě Babišovi. I přesto, jak dopadly volby, a i v situaci, kdy se prezident kvůli nemoci bude v povolebních jednáních angažovat podstatně méně, než asi i on sám čekal. Zemanovu aktuální nabídku potvrdil Babiš poté, co se s prezidentem den po volbách setkal.

Z hlediska fair play je určitě pozitivní, že takový signál od prezidenta přišel. Tedy že vítěz voleb, kterého si Zeman dávno před volbami definoval jako stranu s nejvíce poslaneckými křesly, by měl dostat možnost, aby se o sestavení vlády pokusil. A to i v poměrném volebním systému, kde v posledku nejde tolik o prvního na pásce, ale o vytvoření sněmovní většiny.

V komunále a na krajích jsme po každých volbách svědky toho, jak se leckde souručenství neúspěšných spojí proti třeba i dominantnímu volebnímu vítězi – a vytěsní ho do opozice. Zabránit tomu nejde: kdo má většinu, ten vládne. Na centrální úrovni, snad v zájmu toho, aby vlády byly silné, dali ústavodárci unikátní pravomoc prezidentovi do sestavování většiny vstoupit – a tím pakty neúspěšných minimálně zproblematizovat.

Hlava státu může jmenovat premiérem úplně kohokoliv, dokonce dvakrát, a navíc mu na sestavení vlády dát prakticky neomezený čas. Řeknete si, že mají-li jeho konkurenti 101 a více hlasů, nic s tím stejně nezmůže. Vtip je v tom, že má-li někdo v ruce premiérský dekret, mohou jednání dostat úplně jiný náboj. I ti, kteří si předtím přísahali věrnost, mohou propadnout panice, že se ke slovu nedostanou a skončí mimo hru.

I Jiří Paroubek (případně po jeho rezignaci Bohuslav Sobotka) měl coby vítěz voleb v roce 2010 dostat tuto šanci, ale prezident Václav Klaus mu ji nedal. ODS, TOP 09 a Věci veřejné spolu sice upekly dohodu, ale zrovna Paroubek se svou zarputilostí by minimálně zkusil ji nabourat.

Babiš to sám vzdal. Ano, volební aritmetika i dosavadní jednota pětikoalice mu velké šance nedávaly. Ale mohl udělat velkorysé gesto – nabídnout ODS premiéra a paritu nebo i většinu ve vládě s tím, že on sám by zůstal mimo ni. Nemuselo to ani znamenat zdržení, byla by to věc jednoho či dvou dnů. ODS by to zřejmě odmítla a jelo by se dál. Ale Babiš by byl tím, kdo to nevzdal bez boje a kdo byl ochoten udělat i obrovský ústupek.

Proč to Babiš nezkusil? Buď už má po letech obranných manévrů kolem svých kauz všeho plné zuby. Anebo si to vyhodnotil jako lepší státnický start do hradní volební kampaně. Je to ale otázka: zatím se ze dvou přímých voleb prezidenta úplně nezdálo, že by národ hledal lídra, který se drží při zdi.