Ruská plynová diplomacie
Jakou roli v současné energetické krizi hraje Rusko coby obří producent zemního plynu a ropy? Vydělá na tom, že ceny letí nahoru? Posílí to Vladimira Putina? A jak moc je v jeho zájmu dělat Evropě problémy s dodávkami?
Vposlední době se slovní spojení „energetická krize“objevuje snad ve všech zprávách. Krize se dá hodnotit jako celosvětová. Postihla i Asii, jmenovitě Čínu, o podobném nebezpečí se mluví v Indii. Viníkem není jen proklínaný Green Deal, ale i čínské problémy s uhlím způsobené politikou vůči Austrálii i domácími přehmaty, svou roli sehrál výbuch v závodě v Novém Urengoji, růst konjunktury světové ekonomiky, delší a chladnější loňská zima, očekávání další podobné zimy v kontextu nízké zaplněnosti evropských zásobníků či prostě jen spekulativní nárůst. Jaká je v těchto kulisách logika jednoho z možných vítězů krize, tedy Ruska?
Ruskou politiku nelze hodnotit z pohledu dobro–zlo, ale čistě z pohledu analýzy jejích zájmů. Rusko dnešní situaci nezpůsobilo, jen se z ní snaží vytěžit co nejvíce. Proto Vladimir Putin zdůrazňuje, že by mohlo stabilizovat trh prostřednictvím vyšších dodávek, ideálně skrze Nord Stream 2. Zároveň zpochybňuje i možnost, že by tamní plynárenský gigant Gazprom navýšil dodávky prostřednictvím ukrajinské plynárenské soustavy, která je podle něj z 80 procent za hranou životnosti, a hrozí tak „prasknutí“.
Problém ale je, že spíše než o analýzu situace jde o vyjednávací pozici. Gazprom dnes nedosahuje ani kontraktních objemů přepravy plynu přes Ukrajinu, navýšení by nehrozilo havárií ukrajinských plynovodů o nic víc, než je tomu v případě těch ruských. Z krátkodobého hlediska by to bylo pro Rusko výhodné, protože by mohlo využít stávající situace na trhu k dodatečným ziskům pro Gazprom.
Nic osobního, jen byznys
Rusko zde ale sleduje spíše dlouhodobé zájmy. Po dostavění plynovodu Nord Stream 2 má zájem o přepravu právě tímto plynovodem, nikoli skrze ukrajinskou tranzitní síť. Tlačí na evropské i německé úřady, aby urychlily certifikaci nového plynovodu a aby také povolily využití navazujících plynovodů NEL a OPAL na sto procent, nikoli jen z poloviny, jak velí současná legislativa. Druhá polovina musí být rezervována pro konkurenci, byť je zjevné, že nikdo jiný plynovody využít nemůže.
Situace tak připomíná dohady kolem certifikace vakcíny Sputnik V, kdy se Rusko snažilo i prostřednictvím spřátelených politiků tlačit na obejití pravidel registrace nových přípravků. Zároveň s tím i zdůrazňuje výhody dlouhodobých kontraktů vázaných na ropu nad těmi spotovými, tedy větší stabilitu a předvídatelnost. Pochopitelně, současná situace, kdy je na trhu plynu málo a spotřebitelé se o něj perou, mu nahrává, zatímco dosavadní stav, kdy se prali producenti o spotřebitele, byl pro něj nevýhodný. Rusko si tak chce „zamknout“ svoje odbytiště i pro případ, že se situace znovu zvrátí ve prospěch spotřebitelů.
Válka zájmů probíhá i v Rusku. Konkurenční Rosněfť Igora Sečina tlačí na to, aby byl prolomen potrubní monopol Gazpromu na vývoz zemního plynu. Argumentace tohoto extrémně mocného muže ruské politiky zní tak, že onou konkurencí, která by mohla zaplnit druhou část obou plynovodů, což by umožnilo naplno využít i oba Nord Streamy, by mohla být právě Rosněfť. Proti tomu vystupuje Gazprom a zatím tomu není nakloněný ani Putin. Zakládalo by to na konkurenci mezi ruskými vývozci, kterou měl právě monopol na vývoz zemního plynu odstranit. Zisky z exportu navíc Gazpromu pokrývají ztráty z povinnosti zásobovat plynem nejen lukrativní trhy ruských měst, ale i nejmenší vesnice, což s sebou nese často i nutnost infrastrukturu vybudovat.
Limitem není jen ruská vůle dodávky navýšit, otázky panují i ohledně jeho schopnosti vývoz navýšit. Stejně jako není dostatek plynu v Evropě, zdá se, že situace v samotném Rusku je podobná. V říjnu zaznamenala země rekordní spotřebu zemního plynu, očekává se navíc dlouhá zima. Gazprom přitom exportuje asi 30–35 procent plynu, ostatní jde na vnitřní trh.
I proto Gazprom varoval evropské spotřebitele, že dodávky na vnitřní ruský trh budou mít přednost. Společnost nezveřejňuje vývoj vlastní těžby, ale ta podle většiny pozorovatelů má klesající tendenci. Gazprom se v poslední době soustředil spíše na přepravní infrastrukturu než na rozvoj těžby, což se mu začíná vracet. Ačkoli ruští představitelé ujišťují, že plynu mají dost, i vůči těmto slovům lze být skeptický. Opět, snahou může být spíše dosáhnout kontraktů s tím, že se dodávky dořeší později.
Z nepochopení faktu, že Rusko sleduje vlastní zájmy, pak vyvěrá i to, že skončila rozčarováním snaha srbského prezidenta Alexandra Vučiče dojednat nějaké speciální ceny pro svou zemi. Gazprom Vučičovi nabídl cenu 790 dolarů za tisíc kubických metrů, výrazně více než současných 270 dolarů. Pro Vučiče to byl šok, ale ukazuje to jen na pragmatismus ruského vedení. Slevu dává výměnou za protihodnotu, kterou rozhodně není slib přátelství. Není v tom prostě nic osobního, jen byznys.
Současná krize není ani zdaleka pouze evropskou záležitostí. S tím, jak se globalizoval trh se zemním plynem díky větší dostupnosti zkapalněného plynu, má zvýšená poptávka v Číně či Indii velký vliv i na situaci v Evropě. Ve světle toho, že jednotliví aktéři sledují své zájmy, je pak možné vidět i třeba to, že američtí producenti pokročili v jednáních s čínskými společnostmi o dlouhodobých dodávkách zemního plynu. Rusko tak nejedná odlišně od ostatních hráčů a Evropa by také neměla.
Ruskou politiku nelze hodnotit z pohledu dobro-zlo, ale z pohledu analýzy jejích zájmů.