O úskalí Zemanova rychlého odvolávání

Diář Petra Koláře, reportéra MF DNES

Při pokusu o bleskurychlé svržení prezidenta Miloše Zemana si politici zadělávají hned na několik pořádných problémů do budoucna. I případný konec hlavy státu v úřadu by totiž měl mít nějakou „štábní kulturu“. Ale popořádku.

O chatrném zdraví Miloše Zemana se spekuluje v podstatě už od první prezidentské volby v roce 2013. Že jsou však jeho problémy vážnějšího rázu, je věc teprve několika posledních týdnů.

První otazníky vzbudila už jeho hospitalizace krátce před volbami, kdy v úterý 15. září nastoupil do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Hradní mluvčí Jiří Ovčáček tehdy informoval, že šlo o plánovaný rekondiční pobyt. Tuto tezi potvrdila řada politiků v čele s šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem s tím, že je Zeman v pořádku.

Prezidentův pobyt v nemocnici se tehdy protáhl. Nicméně už ve středu 22. září přijal v Lánech ministryni financí Alenu Schillerovou, šéfa koalice Spolu Petra Fialu, předsedu SPD Tomia Okamuru a další. Nikdo z nich neřekl, že je na tom Zeman špatně. Hamáček a další ujišťovali, že prezident nemá žádný vážnější problém, byť spekulace byly různé. Už tehdy začali šéf Senátu Miloš Vystrčil z ODS či třeba Petr Gazdík ze STAN tlačit na zveřejnění Zemanova zdravotního stavu.

Ke zlomu došlo, když Zeman volil v Lánech a zrušil svůj nedělní povolební program. Nakonec se přece jen sešel s končícím premiérem Babišem, ale hned poté ho sanitka odvezla do nemocnice. Z videa bylo vidět, že buď bezvládného, anebo spícího. Těžko říct. Stalo se tak v neděli 10. září, dnes je to tedy přesně jedenáctý (!!!) den Zemanovy hospitalizace. Přesto už část politiků mluví o nutnosti okamžité aplikace ústavního článku 66, který by prezidentovi odebral pravomoci.

Věc má několik rovin. První je vskutku otřesný přístup Zemanových spolupracovníků, kteří se tak sami vyřazují z funkcí a pozic.

Druhou pak „touha po krvi“ze strany některých prezidentových letitých nepřátel v čele se skupinou senátorů a politiků pětikoalice.

Sedmasedmdesátiletý Miloš Zeman je možná opravdu na konci veleúspěšné dvaatřicetileté politické kariéry. Ale pořád je jen nemocný člověk, který má své blízké, rodinu. Jak na tom skutečně je, vědí jen lékaři. Z jejich krátké zprávy tlumočené Vystrčilem jsme se dozvěděli, že „v současné době není schopen vykonávat žádné pracovní povinnosti“. Dlouhodobá prognóza je lékaři hodnocena jako „krajně nejistá“a návrat k výkonu povinností „v následujících týdnech jako málo pravděpodobný“. Nikoli tedy „vyloučený“.

Proč tedy tak tlačit na pilu? Do 8. listopadu, kdy má být ustavena nová Sněmovna, prezidenta při povolebním vyjednávání beztak nikdo nepotřebuje. Nebo by snad měl zasahovat do jednání jednoznačných vítězů koalic Spolu a Pirátů se Starosty?

Úkolem hlavy státu by mělo být přijetí demise staré a jmenování nové vlády v čele s premiérem Petrem Fialou, jemuž nikdo a nic nestojí v cestě. Buď toho v té době prezident bude schopen, nebo nebude. Pokud ne, bude teprve čas konat. Ostatně i Fiala připouští, že k případné aktivaci článku 66 nastane čas až v té době, navíc po další lékařské zprávě o zdravotním stavu prezidenta.

Aktuální výkřiky Zemanových odpůrců jsou tedy fakticky bezpředmětné a mohou být kontraproduktivní. U prezidentových stoupenců mohou vyvolat zdání pokusu o puč a společnost ještě více polarizovat. Ti samí pak mohou zpochybňovat legitimitu nové vlády. Kromě toho se vytváří nebezpečný precedens do budoucna – jakmile se vysoce postavený politik ocitne v nemocnici, bude se moci kdokoli po týdnu a půl dožadovat jeho zdravotní dokumentace a volat po odvolání. V neposlední řadě by jistá zdrženlivost byla lidsky slušná. Nikoli k nenáviděnému politikovi, ale k nemocnému člověku.