Zbavit se veteše z Havlových časů
Prezident leží v nemocnici na jipce a dle dobrozdání lékařů není aktuálně schopen výkonu funkce. Přitom, aniž Miloš Zeman učinil po volbách v tomto směru jediný ústavní úkon, tady vzniká nová vláda. Premiér je dávno jasný, oficiálně se teď rozdělují počty vládních křesel pro jednotlivé strany pětikoalice, neoficiálně už se na tato křesla dosazují konkrétní figury, debatuje se, která ministerstva by měla navíc vzniknout, a paralelně se v tematických skupinách připravuje základ programového prohlášení vlády.
Zopakujme ještě jednou: to vše zvolna spěje k cíli, aniž prezident učinil jediný ústavní úkon, tedy zejména tradiční pověření někoho jednáním o sestavení nové vlády. Existuje snad lepší důkaz toho, že tento už tradiční, ale ústavou ani půl slovem nezmíněný institut je nesmyslný a nadbytečný?
Ústava mluví jasně: „Prezident jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi.“O pověření k nějakému jednání ani slovo. Kde se to vzalo? Na jakém základě to dosavadní tři prezidenti činili? A proč více než deset premiérů, žmoulajíce čepici v ruce, na tuto blahosklonnost čekalo?
Na to je třeba se vrátit skoro o tři desítky let nazpět. Po volbách v červnu 1992, které fakticky rozhodly o rozdělení Československa, prezident Václav Havel vzhledem k dominanci ODS do sestavování federální ani české vlády výrazněji nezasahoval, dokonce nedlouho nato abdikoval. O čtyři roky později si to ale vynahradil.
Jaké už tehdy byly vztahy mezi ním a Václavem Klausem, asi netřeba připomínat. A tak když předseda ODS těsným výsledkem voleb v červnu 1996 oslabil, Havel ucítil šanci mu cestu k dalšímu vládnutí minimálně zkomplikovat. Když si Klaus po volbách přišel na Pražský hrad pro nové jmenování premiérem, odešel právě s pouhým „pověřením k jednání o nové vládě“. A podle tehdejších interních informací zuřil.
Po sérii Havlem moderovaných schůzek, kulatých stolů a faktické opoziční smlouvě číslo jedna se Klaus k premiérské funkci přece jen dostal – a „pověřovací institut“už v české politice zůstal. Využívali ho i oba další prezidenti, navíc k němu občas přibyl ještě – rovněž v ústavě neznámý – požadavek na dodání 101 podpisů poslanců vládní většiny, Klaus dokonce před jmenováním zkoušel ministry z angličtiny. Prezidenti se tím snaží zvětšovat své pole působnosti, protože zatímco jmenovat mohou podle ústavy jen dva premiéry, pověřovat někoho jednáním lze prakticky donekonečna.
Uplynulé dva týdny od voleb jsou ale dobrou příležitostí očistit ústavní mechanismy od zbytečného balastu. Jak vidno, žádné pověření k jednání není potřebné, jednat se dá i bez něj. V ideálním případě se má prezident po volbách sejít s hlavními hráči, jednotlivě či u kulatého stolu, vyslechnout si jejich priority a možnosti – a na základě toho pak jmenovat premiéra, který bude mít následně šanci sestavit funkční vládu. Bez mimoústavních extrabuřtů, nedůstojných seznamů podpisů i zkoušek z angličtiny.