Politicky nekorektní Miloš Zeman
Vladimíra Vokála, moderátora iDNES.cz
Ačkoliv se nesluší jakkoliv rekapitulovat éru stále ještě aktivního politika, snad se nedopustím čehokoliv nepatřičného, když připomenu jeden z prezidentových charakteristických rysů, který mi jednou v české politice bude setsakramentsky chybět. Mohu s Milošem Zemanem v řadě věcí nesouhlasit, mohu jej podrobovat drtivé kritice a mohu pociťovat nevolnost z jeho pracovního okolí. Jeden jeho aspekt mě ale vždycky vyloženě bavil. Byl odjakživa, bez servítek, často na hraně slušnosti, přesto upřímně a bez příkras politicky nekorektní.
Vzpomínám si na jeden dávný sjezd ČSSD, kdy v pozdních hodinách vystoupil Miloš Zeman, ve chvíli, kdy to nikdo nečekal, v záležitosti, která ho rozhodně nezajímala, v diskusi ke stranickým stanovám. Feministka Jana Volfová tehdy horovala za pozitivní diskriminaci. Dnes velká vlastenka a odpůrkyně kvót obhajovala celou svou nepřehlédnutelnou osobností povinné zastoupení žen v orgánech strany.
Miloš Zeman seděl na tribuně a četl si noviny. Jana Volfová cosi předčítala a svou řeč zakončila větou, že „v zájmu rovnosti nesmí být nikdy znevýhodněna rasa, orientace, barva pleti či pohlaví“.
Znuděný Zeman v tu chvíli zbystřil a přihlásil se o slovo. Hluk v sále ustal. Tehdejší premiér se těžkopádně opřel o pultík a pronesl: „S návrhem souhlasím, ačkoliv mě pramálo zajímá barva pohlaví Jany Volfové.“Provokativní nadsázka, banální hra se slůvky a syntaxí. Hrobové ticho vystřídal výbuch smíchu.
Zeman byl prvním skutečným stand up komikem české politické scény. A i když jeho někdy až vulgární či urážlivé žertíky, v nichž neváhal přirovnat zástupce sudetských Němců k Hitlerovi po výkrmu či Jásira Arafata ke kachně, šly nezřídka za hranu slušnosti, zapsal se nesmazatelným písmem do paměti českého národního humoru.
Lidé jako on, Miroslav Kalousek nebo ve svých hvězdných chvílích i Mirek Topolánek neváhali jít za obzor konvence, ke své škodě bohužel často i vkusu. Nikdy nechodili po špičkách a nebáli se zlehčovat témata, o nichž v poslední době není radno žertovat.
Šel jsem nedávno k lékaři a na chodbě se tam toulalo rozdováděné dítě bez dozoru. Aniž bych chtěl kohokoliv urazit nebo znevažovat, rovnou uvedu, že bylo tmavší než je v našich zeměpisných šířkách obvyklé. Vzal jsem chlapečka za ruku, vešel do čekárny a předal ho bez váhání jeho mamince, usměvavé dámě, také tmavší. Omyl byl nemyslitelný. Jen jsem poznamenal, aby na něj příště dávala větší pozor, že si mohl na schodech ublížit. Žena poděkovala a já to považoval za vyřízené. Sedl jsem si na volnou židli, když tu se na mě jiná dáma obrátila s napomenutím, že matkou mohla být klidně ona. Že bylo neslušné, když jsem hocha předal jediné tmavší osobě v místnosti. Byl jsem politicky nekorektní, optikou moderních elit předpojatý dinosaurus. Kdesi v ordinaci v New Yorku bych to možná odnesl pokutou a musel bych se veřejně kát za rasistickou urážku.
Bravurně paroduje obdobné přešlapy proti soudobým konvencím americký komik Larry David ve svém kultovním seriálu Curb Your Enthusiasm. Třeba když se smíšeného páru zvědavě optal, zda by byli raději, kdyby jejich dítě, které mělo brzy přijít na svět, bylo více černé nebo bílé. Schytal to stejně jako já. Od lidí, kteří berou život i sebe samé příliš vážně, bez nadhledu i nadsázky.
Jistá nevymáchanost, mnohdy však pouze zdravá drzost a touha pobavit, čeřící klidné, leč páchnoucí vody bezpohlavní uniformity tu jednou budou chybět. Tak hodně zdraví, pane prezidente.