Hra na oliheň a její paradox
Hra na oliheň se za měsíc od startu na Netflixu stala celosvětovým fenoménem. A jako většina z nich rychle přerostla sama sebe.
Devítidílná dramatická série, v jejímž centru stojí nelítostný souboj o rekordní výhru 45,6 miliardy wonů (asi 846,7 milionu korun) posloužila v posledních týdnech mnoha účelům. Jihokorejským politikům jako předvolební munice, zarytým kritikům kapitalismu jako argumentační rukojmí, mládeži jako kostýmní inspirace k blížícímu se Halloweenu a obuvnické značce Vans jako pravděpodobně nejúspěšnější prodejní kampaň v historii.
Násilnější a bizarnější
Až se opomnělo hovořit o tom, čím je Hra na oliheň hlavně – strategicky cíleným produktem z dílny globálního giganta na poli filmového a televizního průmyslu, jemuž v seriálu kritizované kapitalistické mechanismy nejsou zcela cizí. Navzdory všem ambicím tvůrců morálně apelovat a podat oči otevírající svědectví o stavu jihokorejské společnosti Hra na oliheň posloužila krom zábavy pro stamiliony diváků hlavně k posílení pozice Netflixu na trhu. Série totiž vydělala téměř miliardu dolarů.
Souboj o přežití
Z žánrového ani dějového hlediska nepřináší Hra na oliheň nic nového. Jde o klasický formát „souboj o přežití“, jakých v popkultuře uspělo už spousta. Trosečnické reality show, knižní i filmová série Hunger Games, japonský snímek Battle Royale a tak dále. Čím se tedy Hra o oliheň liší? Je zase o kus (velký kus) násilnější a bizarnější, přičemž její protagonisty, účastníky podivné soutěže sestávající z různých dětských her, pojí tísnivá sociální situace. Hrdina je zadlužený gambler bez práce, co žije s matkou, další hrdinka uprchla z KLDR, aby našla lepší život pro sebe i své blízké. Jejich motivace k vítězství je tedy jasná. Háček je v tom, že za prohru se platí životem. Ani to však mnohé neodradí a tvůrci trefně vysvětlují proč. Podoby strachu, zoufalosti a pomyslného dna vystihují do detailu.
Svoboda se však dá najít i v nesvobodě a na to jako by režisér a scenárista Dong-hyeok Hwang zapomněl. Nebo spíše chtěl zapomenout. A tak místo naděje sáhl raději po samoúčelné brutalitě a nehumánních herních pravidlech, jež ze seriálu učinila největší divácké lákadlo. Ať se to někomu líbí, nebo ne.
Navíc – co zprvu působí jako povedená práce s vývojem charakterů, se postupem času promění ve zcela jasný, v mnohém nesmyslný a nedomyšlený kalkul. Obzvlášť když přijde na řadu odhalení toho, kdo že je divákem a strůjcem celé podivné hry. A to radši ani nemluvme o finále.
Jen tak skákat ze skla na sklo
Na druhou stranu, s napětím pracuje Hwang v jednotlivých hrách znamenitě. Udělat napínavou hru z prostého přeskakování ze skla na sklo, je vlastně kumšt. Stejně tak je třeba složit poklonu kostýmním výtvarníkům a architektům, kteří chytře, avšak jednoduše podtrhli bizarnost celého výjevu jménem Hra na oliheň. A takový poslech skladby Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse mladšího už určitě nikdy nebude jako dřív.
Naposledy se takto významně o jihokorejské kinematografii mluvilo v souvislosti s vítězstvím filmu Parazit na Oscarech. Jeho kvalit ovšem Hra na oliheň nedosahuje. A nepomůže tomu ani druhá série, jejíž realizaci už sám režisér připustil. Koho asi bude kritizovat tentokrát?
Hra na oliheň Jižní Korea, 2021