Nenápadný vzestup kreatury
Před 80 lety se v protektorátní metropoli odehrála kuriózní chlebíčková aféra, tedy otrava proněmeckých novinářů přímo v premiérské pracovně. A následný pohřeb jednoho z nich odstartoval kariéru kolaboranta Emanuela Moravce.
v době první republiky. Plukovník generálního štábu, který své články pravidelně do roku 1938 otiskoval v prestižních Lidových novinách a Peroutkově Přítomnosti.
Legionářův přerod
Po mnichovských událostech nastal u Moravce zřetelný vnitřní přelom a z původně protiněmeckého publicisty se stává propagátorem podřízení se německé říši a její ideologii. Poprvé se tak vyjádřil pod svým známým pseudonymem Stanislav Yester v úvodníku Lidových novin 5. října 1938 pod titulkem Účtování a co dále. Ideologický přechod na německou stranu vyjádřil i ve své knize Rozhovor se skutečností, v jejímž závěru napsal: „Nám nikdo nic nedá nikde na světě. Co získáme, můžeme získat jen dohodou s Němci, jako bojem s Němci můžeme všechno ztratit.“
Není proto překvapivé, že na Lažnovského pohřbu promluvil právě Moravec. Ve svém projevu zemřelého šéfredaktora adoroval a odsoudil dosavadní politiky včetně prezidenta Háchy, na nějž mířila mj. tato slova: „Obrýlení mandaríni, vážení ve světě, který odchází, brání své ztracené pozice podobnými prostředky, jakých užívala vedoucí vrstva degenerovaných epoch vždy a všude. Jed, výbušniny v nevinných obalech, falešné dokumenty, slepí fanatici. To všechno je pro tuto vrstvu opotřebovanou a vychladlou dobré jako zbraň.“
To si ovšem Hácha se svými spolupracovníky nechtěl nechat líbit. V listopadu se pokusil Moravcovi nabídnout nějakou politickou funkci. Stalo se tak při jednání na Hradě 25. listopadu v kanceláři Háchova politického poradce, docenta Josefa Klimenta. Moravec následným dopisem nakonec nabídku odmítl s tím, že nehodlá „opustit svou práci jako vojenský publicista a vyměnit ji za činnost politickou“. Pokud by se „věnoval současně vojenství i politice, pak by ani jedno, ani druhé za mnoho nestálo“. V další části dopisu uvedl, že se „rozhodl vůbec se neúčastnit žádných porad o praktické české politice, nepřijímat žádnou funkci v politické oficiální nebo oficiózní instituci a zůstat tím, čím jsem byl dosud: svobodným vojenským publicistou, který tu a tam zabrousí do politiky“.
Smíření s Háchou
To ale rozhodně neschvalovali nacisté. Po Eliášově zatčení a odsouzení mělo dojít k rekonstrukci protektorátní vlády. Heydrich s K. H. Frankem nutili prezidenta Háchu, aby Moravce jmenoval do funkce ministra školství a vedoucího Úřadu lidové osvěty. To Hácha zpočátku důrazně odmítal a mj. argumentoval, že nemůže jmenovat ministrem někoho, kdo ho urazil. Ale oba nacisté trvali na svém, protože v Moravcovi nalezli „svého“člověka, který dobrovolně a iniciativně pracuje ve prospěch nacistického režimu v protektorátu. Moravec se musel Háchovi osobně omluvit a 19. ledna 1942 byl do obou výše uvedených funkcí jmenován.
Od podzimu 1941 ovšem vznikl velký Moravcův konflikt s hnutím Vlajka a především s „vůdcem“Janem Rysem-Rozsévačem. Moravec totiž od léta 1941 s vědomím nacistů sestavoval tým, se kterým by vytvořil jednotnou dětskou a mládežnickou organizaci, která by ideově převychovávala mladé Čechy a Moravany v nacistickém duchu. Heydrichův nástup jeho činnost ještě urychlil.
Protože ke spolupráci s nacisty nemohl Moravec sehnat vhodné činovníky existujícího mládežnického hnutí, sáhl po vedení Mládeže Vlajky, tedy části hnutí, které své mladé členy vychovávalo již v ideologii spolupráce s nacistickým režimem. A byl v tomto směru skutečně úspěšný. Dosavadní Vlajkaři z hnutí vystoupili, čímž způsobili jeho postupný zánik. Na to reagoval „vůdce“Vlajky Jan Rys trvalou a ostrou kritikou Moravce v interním tisku hnutí a opatrnou kritikou v oficiálním vlajkařském tisku. Nacisté Rysa několikrát varovali, aby se zdržel jakýchkoli útoků vůči Moravcovi, jinak budou následovat vůči nim represe. Protože neposlechl, byli vedoucí Vlajkaři umístěni jako „čestní vězni“do koncentračních táborů.
Proč právě Lažnovský
Vrátíme-li se k osobě Karla Lažnovského, nabízí se otázka, proč se chtěl generál Eliáš zbavit největších kolaborantských šéfredaktorů. Odpověď je logická, protože správně podávaná propaganda může v totalitním zřízení účinně zapůsobit na její příjemce. Vzpomeňme na stále přežívající tezi, že za vyvraždění Lidic je odpovědný prezident Beneš. Tuto tezi vytvořili sami nacisté a předkládali čtenářům prostřednictvím protektorátního tisku. Je smutné, že této tezi ještě někteří věří, přestože je vylhaná.
Lažnovského činnost byla o to nebezpečnější, že na rozdíl od ostatních kolaborantských šéfredaktorů byl relativně mladý (v roce 1941 mu bylo 35 let), tudíž mohl lépe mládež ovlivňovat.
Největším nepřítelem totalitního režimu je přemýšlející člověk, který dokáže spoléhat na svůj „zdravý selský rozum“a pochybovat o tom, co mu režim předkládá. Je pravda, že někdy je těžké, když režimu dobrovolně pomáhá své spoluobčany rafinovaně a přesvědčivě ideologicky převychovávat inteligentní člověk, kterým Emanuel Moravec nepochybně byl. O tomto nebezpečí věděl i odboj, proto byl kromě Heydricha i on zvažovaným terčem k likvidaci československými parašutisty.