Domnělou čistotu kláštera potřísní probodené srdce
Čistota roucha řádových sester, bílé stěny, schody vedoucí symbolicky snad přímo do nebe. A naproti tomu křičící žebrák, který za sebou rozmazává stopy krve i výkalů. Výrazně kontrastní vjemy nabízí představení Vytržení panny z Barby, které divadelní spolek JEDL vytvořil ve spolupráci s pražským Divadlem v Dlouhé.
Uskupení okolo scenáristky a herečky Lucie Trmíkové a režiséra Jana Nebeského, kteří jsou opět ústředními tvůrci novinky, se ve svých divadelních pracích snaží na skutečných více či méně známých osudech ukázat kontrast pohledů. Rozdíl mezi vnitřním pohledem hrdiny a tím, kterým na něj nazírá vnější svět. Spolku JEDL tentokrát posloužilo dílo německé autorky Gertrudy von le Fort. Ta ve svém Vytržení panny z Barby vykreslila situaci ženského kláštera, kde se matka představená nehodlá smířit s tím, že má ve svých řadách sestru prožívající setkání s Bohem a nahlížející za hranice běžného.
Bakelitová svatozář
Matku představenou zde ztvárňuje sama Trmíková. Podává ji jako pevnou ženu, která sice stojí pevně za svými svěřenkyněmi, ale která zároveň nesnese, aby se někdo takto vymykal. Už samotné slovo „vytržení“jí během debat s pannou z Barby (Marie Poulová) vůbec nejde z úst. Kdyby tak místo svých zjevení
Matka představená
raději v kuchyni krouhala celer a zelí jako ostatní...
Autorka svůj text zasadila do období německého selského povstání a příchodu reformace. Ve vyčerpávající úloze zmíněného žebráka, který svými promluvami a nečistotou zásadně narušuje bělostný a duchovní chod inscenace, se objevil Filip Kaňkovský. Právě on se stává vůdcem davu, který nakonec do kláštera vtrhne a symbolicky na bělostných schodech kopím propíchne obrovské, krví nalité srdce. Naruší tak nejen kašírovanou čistotu, ale odhalí i zatuchlost uvnitř zdí.
Představení se může opřít o velice výrazný vizuální styl (scénu a kostýmy navrhoval Nebeský s Janou Prekovou). Vedle již zmíněných momentů zaujme třeba bakelitová svatozář okolo řádových sester, která jim sice dodává na svatém vzezření, zároveň je ale omezuje v pohybu a komunikaci. Zaujme i propracovaná hudba Martina Dohnala čerpající z gregoriánského chorálu a duchovní hudby vůbec.
Nebýt tak výrazného zpracování, které dodává večeru na dynamice a napětí, mohlo by pro své duchovní téma Vytržení panny z Barby leckoho odradit. Vedle přeci jen hodně lineárního příběhu a očekávaného střetu jej ale lze číst i jako podobenství o dnešní době. Nejde zde ani tak o nazírání Boha, jako spíš o souboj s takzvanými majiteli zaručené pravdy. Ti, kdo jsou halasnější, dovedou lépe formulovat a mají třeba i formálně větší vliv, přeci nemusí vždy říkat to správné. A co dnes vlastně správné je? Slova o pustině a prázdnotě, anebo jejich důsledné popírání? Právě takové myšlenky chtěl JEDL vybudit.
Vytržení panny z Barby JEDL
70%