Užívejte jako diví, dokud jste živí
Třicátá čtvrtá. Takové pořadové číslo nese kniha Milý Bene, kterou spisovatelka a scenáristka Halina Pawlowská vydala letos v prosinci.
Halina Pawlowská v ní píše dopisy svému dávnému kamarádovi Benovi. Již tradičně – s nadhledem, ironií a humorem. V rozhovoru pro MF DNES hovoří o psaní, Vánocích i prodělaném covidu.
Nová kniha se jmenuje Milý Bene. Když to vezmeme obecně – kdo je takový Ben? Máme ho v životě všichni?
Nejsem si jistá. Někdo Bena nepotřebuje. Ani já jsem ho nepotřebovala, dokud se mi po dlouhé době reálně neozval jeden kamarád a já si uvědomila, že bych mohla rozšířit portfolium svých přátel ve zcela virtuální rovině.
Kdy jste vy od někoho naposledy dostala dopis, který by začínal slovy „Milá Halino“?
Hodně dopisů i mailů dostávám s tímto oslovením. Považuji to za naprosto normální začátek třeba i banálního vzkazu.
Proto jste se rozhodla, že novou knihu napíšete v korespondenční formě?
Formu dopisů mám odjakživa moc ráda. A opravdu se mi po čtyřiceti letech ozval kamarád, který mě hned inspiroval. Bavilo mě spřádat příběh ve třech rovinách. Vyprávím v přítomném čase, co právě dělám, vyprávím o dovolené, která se odehrála nedávno, a taky vzpomínám na události před čtyřiceti lety, které pro Bena hrají stále důležitou roli.
V knize se vydáváte na dovolenou do Toskánska. Co ale Vánoce, dokážete je trávit mimo Česko?
Několikrát jsme trávili Vánoce jinde. Když jsem byla mladá, tak jsem pracovala brigádně jako servírka
Od knih do seriálu
v Peci pod Sněžkou a tam jsem strávila první Vánoce bez rodičů. Bylo to vzrušující. Pak jsem s rodinou párkrát byla v Rakousku v hotelu, jednou jsme byli na Kanárských ostrovech a jednou jsem byla jen já s filmaři v Tanzanii. Bylo to fajn.
Před Vánocemi jste na Instagramu napsala, že kdybyste se neovládala, tak byste na Vánoce měla před domem nejraději „svítící stádo sobů, sáně a tlustého Santa Clause“. Takže máte slabost pro vánoční kýč?
Mám ráda osvětlené domy a nostalgicky veselou výzdobu, kterou znám výhradně z amerických filmů, většinou jde o béčkové komedie. Čím víc světel, tím lépe. Na našich Vánocích mi někdy vadí taková ta úzkostlivá zatrpklost, tichá komornost a velebnost. Potřebuju pro Vánoce víc smíchu, víc hlasů, prostě víc zábavy.
Když jsme u kýče, v jednom z dopisů Benovi se přiznáváte, že jste závislá na seriálu, který je „nesmírně romantický a blbý, ale vnáší do duše mír“. O co jde?
Mohlo se jednat o seriál Virgin River, který jsem viděla na Netflixu, nebo o seriál Chesapeake Shores. První je o mladé ženě, která jde „nově začít žít“po smrti manžela do pohádkového města u řeky uprostřed lesů, kde potká spoustu milých lidí i svou novou lásku. Druhý seriál je o rodině s pěti dospělými dětmi, z nichž každé začíná svou kariéru a chce být šťastné. Bydlí všichni v krásném domě u moře a vše vůkol vypadá skvěle.
V tramvaji už jsem viděla pár lidí, kteří drželi vaši knihu v ruce a smáli se. Počítám se sama mezi ně. Smějete se i vy, když píšete?
Občas se pochechtávám, to je pravda, a někdy si text přečtu nahlas a pak se směju.
Příliš do smíchu vám ale asi nebylo, když jste si skoro půlku textu omylem smazala. Co se stalo?
Nejdřív jsem tomu nechtěla uvěřit, snažila jsem se asi hodinu nějak si sama pomoci, pak jsem zavolala synovi. Když jsem popsala situaci a on řekl: „Aj aj...,“bylo mi jasné, že je zle. Pak zavolal dvěma ajťákům, ti se s tím mořili a pak mi řekli, že kdyby počítač shořel, že by můj text dostali zpátky, ale takhle už se nedá nic dělat. Mezitím už jsem si to srovnala v hlavě a bylo mi jasné, že musím vše napsat znovu. Tak jsem se nezdržovala rozčilováním a zhroucením se a šla jsem na to.
V knize se odráží i vaše soukromí. Četla ji dopředu vaše dcera nebo přátele?
Nikdy nedávám nikomu číst nic dopředu. A já neopisuju realitu. Jen používám ich-formu. Mí přátelé ode mne dostávají knihy jako dárky a má nejlepší kamarádka si je kupuje, protože mi chce „udělat zisk“. Mimochodem, ta mi udělala velkou radost. Po třetí vakcíně den ležela v posteli a knihu přečetla na jeden zátah. Hned mi volala, že má výbornou náladu, že se jí knížka moc líbí a že mi za ni děkuje.
Takové čtenářské reakce určitě potěší. Dostala jste už nějaké z Ukrajiny, kde letos konečně vyšla vaše kniha Díky za každé nové ráno?
Knihu přeložila vynikající dáma, manželka ukrajinského velvyslance u nás Olga Perebyjnis, která umí perfektně česky. Právě díky ní vyšla. Osobně jsem ji předtím nikam nenabízela a nikdo o ni na Ukrajině neprojevil zájem. V Polsku ano, v Německu ano, ale na Ukrajině ne.
Až teď. Jsem moc ráda a paní Olze moc děkuji.
V novém roce se máte na obrazovkách objevit v roli paní Hrabalové. O koho půjde?
Hraju v seriálu ZOO na televizi Prima vedoucí infocentra. Jsem stylově Hrabalová, protože když jsem v reálu spisovatelka, tak mám v seriálu aspoň jméno podle slavného spisovatele Bohumila Hrabala. Budu taková bláznivá žena, která ví všechno, je zvědavá a často se jí ledacos dotkne. Jsem ráda, že v seriálu hraji, miluju zoologické zahrady a zvlášť k zoo ve Dvoře Králové mám vysloveně vztah, protože jsem se osobně znala s panem inženýrem Vágnerem, který tam založil safari, a s jeho synem jsem třikrát byla v Tanzanii a účastnila jsem se odchytu zvěře právě pro zoo. Taky jsem šťastná, že se po strašně dlouhé době na place potkávám se spoustou kamarádů.
V televizi budete taktéž k vidění v silvestrovských Zázracích přírody. Jak nejraději trávíte konec roku vy?
Na natáčení Zázraků jsem se těšila. Věděla jsem, že tam budou kamarádi Ivo Šmoldas, Vašek Kopta. Lukáše Pavláska jsem osobně neznala, tak jsme se seznámili. Mám slabost pro Maroše Kramára. Líbí se mi. Takže, když to shrnu: cítila jsem se dobře v přítomnosti pěti sympatických mužů. Chyběli mi v mé covidové izolaci.
Už jste po covidu v pořádku?
Měla jsem docela lehký průběh, ale záda mě po covidu bolí víc a jsem celá nějaká rozklepaná. Snad to přejde. Než se obléknu, abych šla z domu ven, tak mám pocit, jako bych podnikala túru na Sněžku.
Letošní kniha byla v pořadí už třicátá čtvrtá. Co plánujete dál?
Chystám se na knihu cestovatelských povídek a stále plánuji ságu o mé babičce.
A na závěr – tato otázka nemůže chybět. Lidé milují vaše rady – kdybyste jim mohla dát nějakou do příštího roku, jaká by to byla?
Mám radu, kterou jsem vymyslela už před časem, ale nějak se mi zdá čím dál aktuálnější: Užívejte radostí jako diví, dokud jste živí!