Kulturní šok, nemohl jsem si ani nakoupit
Basketbalista Ondřej Balvín vypráví o působení v Japonsku, kde se zabydloval velmi ztěžka.
Po olympijských hrách v Tokiu se nevrátil do Česka, v Japonsku rovnou navázal klubovým angažmá v týmu Gunma. „První dva měsíce byly hodně náročné, nemohl jsem se nikde domluvit,“přibližuje Ondřej Balvín začátky v jiné společenské i basketbalové kultuře.
Gunmě pomáhá průměrně deseti body a osmi doskoky na zápas, nováček japonské B.League je ve Východní konferenci sedmý. Balvín ovšem poslední zápas odehrál 14. listopadu, od té doby léčí zranění.
Jeden z tahounů basketbalové reprezentace, která před týdnem v anketě Sportovec roku zvítězila mezi kolektivy, líčí, jak v Japonsku kvůli neznalosti řeči musel na jídlo do fast foodu nebo proč mu úplně nesedí japonský způsob fandění.
Jak jste snášel zabydlování se v Japonsku?
Začátek byl hodně náročný, hlavně kvůli jazykové bariéře. Přijel jsem do maličkého města (Ota, která má asi 220 tisíc obyvatel), kde jsem neznal nikoho a nikdo mimo klub nemluvil anglicky, takže jsem si nemohl ani nakoupit.
Kdy jste to nejvíc cítil?
Když jsem šel na jídlo, nemohl jsem se nikde domluvit, takže jsem musel jít do KFC, což bylo jediné místo, kde jsem jim to mohl ukázat aspoň na obrázcích. Pak jsem zjistil, že Google má skvělý překladač, se kterým jsem se naučil fungovat.
Takže teď, po čtyřech měsících, už fungujete normálně?
Jo, už jsem si tady zvykl. Začátek jsem snášel těžce i kvůli tomu, že jsem poslední dva roky jel nonstop a na krev, minulé ani letošní léto jsem neměl skoro vůbec žádné volno. Potřeboval jsem si mentálně odpočinout, ale místo toho jsem byl po olympiádě rovnou hozený do téhle situace, takže mi zvykání moc nešlo. Naštěstí jsem se pak dostal i za Patrikem Audou.
Patrik v Japonsku hraje už druhou sezonu, jeho poznatky se vám musely hodit.
Hlavně co se týče basketbalu mi vysvětlil, jak to tady funguje. Ale tím, že on žije v Jokohamě, což je obrovská metropolitní část, tak zná něco úplně jiného oproti Otě. Takže mě nemohl připravit na to, že budu žít v podstatě na venkově. I kvůli tomu, že nejsem ve velkoměstě, ale spíš v obrovské vesnici, byl pro mě kulturní šok tak velký.
Jaké máte zkušenosti s japonskou mentalitou?
Furt jen pracují a přijde mi, že se snaží stoupat kariérním žebříčkem, což se hodně liší od Španělska, kde jsem deset let hrál a kde si lidé dokážou život užívat.
Takže toto uvažování vám není blízké?
Záleží individuálně na každém člověku. Třeba kluci v týmu jsou hrozně fajn, a i když třeba neumějí anglicky a já neumím japonsky, tak se snaží komunikovat přes překladač. Taky jsem je pozval k sobě a uvařil večeři, abych je víc poznal. Myslím, že mohou navenek působit jinak, než když si je pustíte k tělu. Tím, že už jsem žil všude možně, tak jsem na všechno zvyklý. Snažím se poznat lidi, se kterými mám každodenní styk.
Zmínil jste večeři, co vy a japonské jídlo?
Sushi asi všichni známe z Evropy, takže to není problém. A taky mi vyhovuje, že jsou tady hodně založení na mase, které jsem vždycky preferoval víc než ryby. Akorát tady jím o dost víc rýži. Dřív jsem ji nebyl zvyklý jíst, tady ji mám skoro dvakrát denně. Ale nějak mi to nevadí, je to spíš síla zvyku.
Když seznamování s Japonskem líčil Patrik Auda, říkal, že na veřejnosti musí zakrývat tetování. Setkal jste se s tím taky?
Jo, jo. V posilovně i bazénu musím nosit triko s dlouhým rukávem, protože mám potetovanou ruku, záda i hruď, takže to musím zakrývat. Je to kvůli problémům, které tady měli s jakuzou.
Jste znám tím, že volný čas rád trávíte se psem Charliem, kdy za vámi dorazí?
Teď to řeším, mohl by přiletět ve druhé půlce ledna. Ale jsou pořád problémy s hranicemi, kvůli omikronu se Japonsko znovu kompletně uzavřelo, i když se předtím postupně otevíralo a vypadalo to, že bude nějakým způsobem fungovat. Takže to nevypadá úplně růžově.
Stýská se vám?
Stýská. Charlie je teď u mojí mamky, takže když si jednou týdně o víkendu voláme, půlku z toho si povídám s ním.
Když přejdeme k basketbalu, co se vám přihodilo za zranění?
Mám vykloubený palec na noze. Stalo se mi to při zápase na Okinawě (14. listopadu) a podle videa to vypadá, že obránce mi svou botu podložil pod moji. A tím, že jsme proti sobě tlačili, tak to asi ruplo a palec se mi vykloubil. Je to fakt hodně zvláštní zranění.
Těžké začátky Tušíte, kdy se vrátíte?
Odhadem ve druhé půlce ledna. Nohu začínám pomaličku zatěžovat a dělám nějaké věci s vlastní vahou. Zkoušíme, co vydrží bez toho, aby bolela. Doktoři říkají, že to je na dobré cestě.
Předtím jste zasáhl do třinácti zápasů, jak jste s dosavadním působením v Japonsku spokojený?
Zatím moc ne. Je tady jiný basketbalový styl, než na který jsem byl zvyklý ve Španělsku. V Japonsku se hraje víc individuálně, takže tomu jsem se ze začátku dost přizpůsoboval. A když už jsem se cítil docela v pohodě a v posledních zápasech to šlo nahoru, tak jsem se zranil.
V čem je japonský basketbal jiný?
Je víc individuální. My cizinci nemáme na výběr, čeká se od nás, že budeme tým táhnout. Samozřejmě je dobré, že mám víc míčů, ale hraje se hodně zvenku, což je pro mě jako pivota trošku nevýhoda. Snažím se tomu přizpůsobit i střelecky, za prvních pět zápasů jsem vystřelil víc střel zvenku než za předchozí dva roky ve Španělsku.
Není naopak dobré, že se můžete učit nové dovednosti?
Nebráním se ničemu. Za jiné pojetí jsem rád, protože se aspoň naučím nový styl. Pak se na to určitě zaměřím v létě, až budeme mít víc času, ale teď se ze sebe snažím vytřískat co nejvíc. Snažím se dostávat do nekomfortních situací, ve kterých nejsem zvyklý hrát, třeba najíždět zvenku z perimetru, což jsem nikdy nedělal. Ale snažím se to tady učit, abych se mohl přizpůsobit.
Jak moc je Gunma coby nováček B.League ambiciózní?
Náš majitel je jeden z nejbohatších Japonců, staví nám novou krásnou halu, která by měla být hotová na konci příští sezony. Má na nás nároky, ale zase chápe, že jsme v nejvyšší soutěži prvním rokem a potřebujeme se adaptovat. A jako nováčkům se nám celkem daří, i když víme, že by to mohlo být lepší. Ale jsme v dobré pozici, takže si nikdo nemůže stěžovat.
Co říkáte na fandění Japonců?
Je v uvozovkách hodně suché a slušné. Není tam žádné bučení nebo pískání, ze Španělska jsem zvyklý, že se nadává a podobně. Tady se nám stalo, že jsme prohráli zápas o třicet a fanoušci nám zatleskali a všechno bylo v pohodě. Tohle se stát v Evropě, tak vás sežerou zaživa. Fakt jsem na to koukal, ale je to prostě jiná kultura.
Aspoň necítíte takový tlak.
Jo i ne. Mě jako hráče motivuje, když mám za sebou fanoušky, kteří jdou s námi do krve, fandí a chtějí nás posunout dál. To jsem si užíval v Bilbau, kde na nás chodilo průměrně osm a půl tisíce lidí a každý zápas to bylo v uvozovkách šílenství. Lidi se snažili hnát nás dopředu, vyvíjet tlak na rozhodčí, protože když to fanoušci nedělají, tak si rozhodčí dovolí pískat věci, které by si normálně nedovolili. Takže bych určitě preferoval, kdyby byla bouřlivější atmosféra.
Při listopadové kvalifikaci o mistrovství světa 2023 se hodně řešila vaše i Patrikova absence u národního týmu. Jak moc vás mrzelo, že jste nemohl přiletět?
Byla to škoda, ale já bych stejně nemohl dorazit, protože jsem se těsně předtím zranil. Jediný problém byl, že bychom kvůli karanténě nestihli zápasy. Kluby nám nemohou zakázat reprezentovat, je čistě na nás hráčích, jestli chceme odjet. Ale my nechceme jít proti klubu, protože když budeme chybět na zápasech, tak to ovlivňuje sezonu. Nemohou nás pokutovat, ale nechceme si vytvářet nějaké špatné prostředí.
V září příštího roku vás čeká domácí EuroBasket, už ho máte v hlavě?
Bude to určitě fajn zážitek a vrchol naší generace. Ale tím, že ani nejsem v Česku, tak to ani nevnímám. Teď mám dost starostí se svým zraněním a tím, že jsem v jiném prostředí, proto jsou pro mě primární jiné věci. A EuroBasket budu řešit až v létě po sezoně, začnu to asi víc vnímat až po návratu do Česka. Teď nad tím nepřemýšlím.
Japonci jen pracují a snaží se dělat kariéru, což se dost liší od Španělska, kde jsem hrál předtím.
V Japonsku se hraje víc individuálně. A když to v posledních zápasech šlo nahoru, tak jsem se zranil.