Bitva, kde Evropy opět není

Geopolitické trendy dneška jsou dobře vidět na bitvě stále více španělských Spojených států a Číny o Jižní Ameriku. USA tahají za kratší konec provazu a Evropa už jen přihlíží.

Tak, jak se Spojené státy stávají demografickými změnami vlastní populace stále více a více součástí nové celoamerické (a mnohem více španělské) civilizace, začínají nejenom mluvit anglicko-španělsky, ale postupně i vnímat latinskoamerickou politiku jako svoji budoucí domácí záležitost. Dnes již 13 procent Američanů nemluví doma anglicky, ale španělsky, a USA jsou tak hned po Mexiku druhou největší zemí světa, co se týče velikosti španělsky hovořící populace. Přes tři miliony španělsky hovořících Američanů navíc v posledních průzkumech uvedlo, že anglicky nemluví vůbec.

Jestliže se tedy Latinská Amerika řádně zahryzla do civilizace severu, je také zajímavé pozorovat, jak se kulturní vliv severu naopak jazykově projevuje na jih od hranic USA. Tam je sice ve většině zemí angličtina běžná v turistických oblastech a ve vyšších patrech vzdělané společnosti, ale rozhodně není automatickou znalostí. Obvykle se uvádí číslo okolo 5,5 milionu anglicky mluvících Jihoameričanů, což je z 662 milionů obyvatel jihu kontinentu o mnohém vypovídající číslo. Nakonec nerozhodují myšlenky a vznešené ideje, rozhodují počty, které znamenají nové občany, nové zákazníky i nové vojáky. A v trendech pro budoucnost v nich nyní vliv jihu jasně vítězí nad severem.

Prognózy navíc očekávají celkový pokles počtu anglicky hovořících rodilých mluvčích v tomto století a další nárůst španělštiny, která je již dnes druhým nejrozšířenějším médiem současného světa po mandarínské čínštině. Je otázkou, kdy tato zatím jazyková a kulturní orientace plně zasáhne také americkou zahraniční politiku, která je naštěstí pro nás zatím ještě stále tradičně zahleděna do svojí transatlantické minulosti a evropských kořenů.

Současně s tímto trendem samozřejmě stoupá důležitost politiky USA vůči Jižní Americe uvnitř diskusí americké politické a intelektuální elity. A právě na jih od svých hranic dnes Severoameričané vedou plnohodnotnou bitvu, která je sice zatím hlavně finanční, ale jejíž výsledek nejspíš ovlivní mnohem víc, než se dnes např. Evropané o USA často domnívají. Od Mexika po Argentinu dnes Američané opakovaně potkávají nejenom svoji budoucnost, ale také svoji novou Nemesis – Čínu. A jako v ostatních částech světa v této přetlačované americká politika viditelně zaspala.

Aktivní neúčastnění

Jakkoliv se administrativa USA snažila v uplynulých letech zablokovat celou řadu čínských projektů, byl to až covid, který zde 17,7 miliardy ročních čínských investic snížil na loňskou polovinu. Latinoameričané navíc příliš nenaslouchají americkému vidění situace, reprezentovanému jako systémový souboj demokratických USA s autokratickým režimem ČLR. V takto pojatém souboji si člověk musí vybrat, v jaké společnosti chce žít, a na tomto politickém základě vystavět svůj život ekonomický. Jihoameričané se ovšem zcela programově snaží z americko-čínského souboje vytěžit, a to na obou stranách.

Tato strategie byla nejlépe vidět v prosinci 2021, kdy se v jediném týdnu mohl člověk setkat s latinskoamerickými ministry zahraničí na americkém Summitu pro demokracii, ale také na málem souběžném summitu pro Jižní Ameriku mezi Čínou a státy CELAC (Společenství latinskoamerických a karibských států). A tak se ti samí ministři, kteří 9. a 10. prosince kázali demokratické hodnoty oproti čínskému autokratismu na setkání, kam Čína nebyla pozvána, 3. prosince účastnili de facto přesně opačné, čínské verze summitu, pozdraveného prezidentem Si Ťin-pchingem. Inu, jak posléze pravil kolumbijský prezident Iván Duque, jejich vztahy s ČLR jsou „historicky na nejvyšším bodě“. Právě od něj je to příznačná poznámka vzhledem k tomu, že jeho Kolumbie je současně historicky nejvyšším příjemcem americké vojenské a finanční pomoci v oblasti.

Jihoameričané mají na tento přístup i vlastní akademickou teorii, které říkají „aktivní neúčastnění“. Neúčastní se americko-čínského sporu, ale aktivně se snaží naznačovat oběma stranám, že by mohli, tedy v závislosti na tom, jaké výhody za to pro svoji zemi dostanou. Pouze brazilský prezident Bolsonaro se odhodlal ke skoku na jednu stranu plotu a stáhl Brazílii z CELAC. Jenže pak mu hned na americké straně vyměnili prezidenty a namísto odměny se teď Bidenově administrativě jeví příliš „trumpovský“. Těžko očekávat, že ho bude někdo další brzy následovat. Tuto „aktivní nezúčastněnost“pak hispánští intelektuálové rádi srovnávají s opakovaně diskutovanou evropskou strategickou autonomií, jejíž osud a cesty jsou mnohem složitější než to, co hledá Čína u aztéckých pyramid.

Roku 2015 na historicky prvním čínském summitu pro Latinskou Ameriku čínský prezident řekl, že jeho země do 10 let proinvestuje v Jižní Americe celkem 250 miliard dolarů. To je např. jen o 3 miliardy méně, než zde USA stihly proinvestovat za posledních 200 let. Nyní jsme v polovině tohoto období a zatím přiteklo jenom 76 čínských miliard investic. Optimisté říkají, že to jasně ukazuje úspěšnost amerického tlaku na to, aby se jižní část kontinentu jasně rozhodla, kde bude „politicky doma“. Pesimisté ale říkají, že ofenziva, odložená covidem, teprve přijde.

A poučení po Evropu? Jako obvykle jsme sice součástí intelektuálního argumentu jedné i druhé strany, ale hráči v tom, jak bude vypadat budoucnost světa, už nějak nejsme. Jeden by ani neřekl, že je EU stále nominálně největším světovým trhem.

Jihoameričané se snaží z americko-čínského souboje vytěžit, co se dá, a to na obou stranách.