Hollywoodští právníci jsou děsiví lidé, tvrdí spisovatel
Urozhovoru si dělá poznámky a své odpovědi pečlivě strukturuje, aby byly co nejkomplexnější. David Mitchell v sobě velkého romanopisce nezapře. Letos mu v češtině vyšel nový román Utopia Avenue, nejvýrazněji však uspěl jako autor knihy Atlas mraků. A taky se podepsal pod nový, čtvrtý Matrix.
Nořit se do hlubin různých historických období, zkoumat tehdejší společnost i poznání – proto jste se stal spisovatelem?
Kdybych opravdu chtěl jen tohle, asi by se ze mě stal historik. Jenže já jsem k tomu ještě snílek, takový ten, který neustále kouká z okna a myšlenkami je jinde. Tak jsem spisovatel.
A co pro vás tedy znamená býti spisovatelem?
Mít možnost živit se svou závislostí na vymýšlení příběhů. Činí mě to šťastným. Když nevyprávím, cítím se frustrovaně a klaustrofobně.
Lidé dnes příběhy konzumují hlavně prostřednictvím sérií a filmů. Myslíte, že je román jako forma vyprávění ohrožen?
Ano a ne. Je to komplikovanější. Máte pravdu, že teď převažuje forma vyprávění dlouhého příběhu na malé obrazovce a určitě je více lidí, kteří příběhy konzumují takto než knižně. Na druhou stranu, včera jsem četl, že minulý rok stouply prodeje knih o desítky procent. Pandemie tomu pomohla. A stále tu vzniká spousta literárních fenoménů, které se prodávají po milionech, takže asi v nejbližší době román jen tak nezmizí z povrchu zemského.
Spisovatel i scenárista Přesto – přál byste si, aby se více četlo?
Když to vezmu zcela obecně – ve finále možná není tak důležité, v jaké formě příběhy přijímáme. Důležité je, že čas, který jim věnujeme, nepovažujeme za ztracený. Já jsem třeba právě strávil hodinu a půl čtením knihy od skvělého českého autora Marka Šindelky a rozhodně to nebyl čas, který bych chtěl vrátit zpátky.
Míváte tento pocit i u televize?
Ano, ale podstatně méně častěji než u knih.
Filmovou a televizní tvorbu jste poznal i z druhé strany jako scenárista. To se teď stává čím dál více spisovatelům. Čím to je?
Protože je to asi jediný způsob, jak své dílo dostat k divákům. Profesionální scenáristé mají většinou dost práce s vývojem svých vlastních děl.
Ale asi ne každý spisovatel dokáže vytvořit i scénář?
To jsem si dlouhé roky myslel taky. Když mě oslovili kvůli zfilmování Atlasu mraků, neustále jsem přesvědčoval sestry Wachowské i Toma Tykwera, že na scénáři pracovat nezvládnu. Že je to prostě jiná umělecká forma vyjadřování. Teď už si to ale nemyslím. Je to velice podobné umění, které by většina autorů měla zvládnout, pokud se jim dostane správného vedení.
Adaptace se má dočkat i vaše nová kniha Utopia Avenue. V jaké fázi jste teď?
Ve fázi, která se jmenuje vývojové peklo. Líp to popsat nedokážu. Hledáme producenta, který by do příběhu chtěl investovat. Může se to stát zítra, nebo také nikdy.
Tu neustálou nejistotu, která vznik filmu provází, zvládáte dobře?
Prozatím ano a doporučil bych každému, kdo ne, ať co nejrychleji odejde a nechá to být. Nebo to člověka zničí. Já se prostě jinak soustředím na svou práci a další projekty, a když prostě můj agent zavolá, tak zavolá, a když ne, tak ne.
Podílel jste se na scénáři k novému Matrixu. Můžete o filmu něco prozradit, nebo jste vázán těmi pověstnými smlouvami s astronomickými pokutami?
Jsem. Hollywoodští právníci jsou jedni z nejděsivějších lidí, jaké jsem kdy poznal. Děsí mě dokonce více než moje žena, když se zlobí! Takže vám toho moc prozradit nemohu (pozn. red. – rozhovor vznikal před premiérou filmu, která byla 23. prosince). Psali jsme scénář ve třech a vlastně celý vznikl přes vánoční svátky v roce 2018, kdy jsme se sešli v Irsku.
Ostatní autoři přijeli za vámi?
Ano, kvůli rodině nemohu přes svátky moc cestovat, tak jsem je přivítal u nás doma.
Matrix a Vánoce, to mi nějak nejde dohromady.
Je to trochu zvláštní kombinace, ano… Taky z Vánoc ve filmu nic není. Žádný Santa Claus a Neo s Trinity.
Vy jste byl fanoušek původní série?
Samozřejmě, první Matrix je dodnes jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků.
Ve vašem novém románu Utopia Avenue hraje důležitou roli hudba. Vy jste se ji prý pokoušel vnést i do jazyka. Šlo to?
Ne. Řekl bych, že je to dokonce nemožné. Hudbu tvoří prvky, které jdou úplně mimo slova. Šel jsem na to proto oklikou. Hudba ovlivňuje to, jak se cítíme, a to už jde celkem dobře přenést na papír. Takže jsem našel klíč v tom, že se snažím velice podrobně přiblížit čtenáři, co dělá hudba s tělem a duší mých postav.
Pro Guardian jste řekl, že spisovatelé často a velice žárlí na muzikanty. Znamená to, že i vy?
Samozřejmě, odjakživa! A zažil jsem si to na vlastní kůži už v mládí, kdy jsem začínal psát. Vyrazili jsme s tehdejší přítelkyní do Paříže. Bydleli jsme v bytě u kamaráda, kde žil i velice pohledný francouzský jazzový kytarista. No a někde tam, už když jsme vcházeli do dveří toho bytu a ona ho viděla, jsem o ni přišel… Ale to jen tak pro pobavení. Hudebníci mají velkou výhodu v tom, že mohou okamžitě na koncertech vnímat reakce na své dílo. Ta bezprostřednost se spisovateli nikdy nepoštěstí.