Pro strýčka Lopraise

Vzor, učitel a parťák. Aleš Loprais na Dakaru vzpomíná na legendárního strejdu Karla.

Bylo mu sedm, když si poprvé sedl za volant závodní tatrovky svého strýčka. Nedosáhl na pedály, netušil nic o dalekých pouštích a dunách, ale už jen ten pohled na velký volant ho uchvátil. Ta scénka je 35 let stará a odehrála se krátce předtím, než si Karel Loprais odbyl v roce 1986 svou dakarskou premiéru. „A já si přál odjet tam s ním. V dalších letech jsem se jen utvrzoval v tom, že se mi ten sen jednou splní. Strýc se mezitím stal legendou a já k němu vzhlížel,“líčil kdysi Aleš Loprais.

Strýčkovo úmrtí minulý čtvrtek ho pochopitelně silně zasáhlo. Vždyť toho spolu tolik prožili! „Strejda pro mne byl nejprve velký vzor, pak učitel a parťák, když jsem mu dělal v roce 2006 navigátora. I později mi radil. Moc toho nenamluvil, ale co řekl, to sedělo. Byl duší a maskotem týmu. I když už s námi nejezdil, sledoval, jak si vedu, a Dakary dál prožíval, jako by sám závodil. Pro nás to je velká rána,“vzkázal mladší z klanu.

Celou kariérou ho strýček provázel. Když v roce 1999 Tatra stopla financování týmu, techniku odkoupil právě Alešův otec. Zadlužil se jen proto, aby bratr Karel mohl dál závodit. A aby ho jeho syn mohl přitom sledovat, byť měl v té době ještě řadu jiných zájmů.

„Jezdil jsem na horském kole, létal s padákem. Vždycky mě bavilo všechno, kde byl adrenalin,“popisoval Aleš Loprais, který si třeba při paraglidingu zlomil dva obratle.

Rallye Dakar

Začal studovat i práva, ale rostoucí zájem o auta a rodinné podnikání nakonec převážilo. Z Aleše se tak nestal právník, ale spíš podnikatel a závodník.

A vlastně i trochu divák. „Zpočátku jsme na Dakar jezdili soukromě s tátou,“vzpomínal. „Přiletěli jsme do Dakaru, půjčili si jeep a jeli klukům naproti. Díky tomu znám Dakar i z druhé strany. Vím, jaké to je čekat v dunovém poli, až kolem vás vozy projedou.“

Tehdy poznal, jak silné lákadlo závod pouští je. Že je to jako droga, vábení, které se vám neustále vrací do myšlenek. A vy mu nedokážete odolat. Když tak v roce 2006 přišla od strýce Karla nabídka, aby s ním závod jel jako navigátor, ani na vteřinu nezaváhal. Posádka v závodě bohužel havarovala a Karel Loprais tehdy utrpěl vážné zranění.

Aleš ale dozrál a upevnil v sobě rozhodnutí, že příští Dakar už v roli řidiče pojede on sám. Při premiéře o rok později tak v posledním africkém Dakaru hned dojel třetí. „Jeli jsme na hraně a vyšlo nám téměř vše. Měl jsem

sen, který jsem nikomu neřekl nahlas, protože věřím na to, že když se sen zveřejní, tak se nikdy nesplní. Tím snem bylo umístění na stupních vítězů,“vyprávěl.

Od té doby mu elitní trojka uniká. Často jej provázely technické problémy, jednou kvůli mikrospánku tvrdě havaroval. Přesto se nevzdal a dál Dakar dobývá. Současnou pouť mezi písečnými dunami začal tak, jak by si to strejda přál. Tedy agresivně, nebojácně, s vervou. Po prologu využil v první nedělní etapě zaváhání vedoucího Andreje Karginova a jako jediný se vklínil mezi čtyřku Kamazu. Třetí místo v úvodní etapě z toho nakonec stejně nebylo, Loprais totiž dodatečně dostal patnáctiminutovou penalizaci a klesl na pátou příčku.

„Ale i tak z výsledků máme radost. Věřím, že Kája taky. S ohledem na startovní pozici, kterou jsme měli po prologu, jsme dneska kosili jedno auto za druhým,“těšilo ho.

Ve včerejší, druhé etapě dojel pátý za čtyřkou Kamazů.

„Ale postavíme se k letošnímu Dakaru čelem a zkusíme to odehrát se ctí. Tak, jak by si to Karel přál. Byl to bojovník, poslední měsíc bojoval neuvěřitelně, ale poslední týden už byl krušný pro všechny. Karel letí dál, teď poletí s námi. Dakar mu věnujeme,“řekl.

Na kabině u řidiče si vylepil strýčkův černobílý portrét. Ten nyní zdobí i všechny sociální sítě Lopraise. Vzkaz je jednoznačný: Nikdy nezapomeneme, strýčku!

Strejda pro mne byl nejprve velký vzor, pak učitel a parťák. I později mi radil. Moc toho nenamluvil, ale co řekl, to sedělo.