Kazaši výzvou pro Putina
Krize u sousedů přišla pro Kreml nevhod a může mít dopad na domácím i zahraničním poli.
Jako první dorazili do Kazachstánu ruští výsadkáři. Mezi nimi i 45. výsadkářská brigáda, jedna z nejelitnějších jednotek ruské armády, která se účastnila mimo jiné bojů v obou čečenských válkách, rusko-gruzínských střetů nebo operace při anexi ukrajinského Krymu. Teď jsou součástí „mírotvorců“Organizace Smlouvy pro kolektivní bezpečnost (ODKB), kteří mají pomáhat vládě v boji se „v zahraničí vytrénovanými teroristy“.
Nepokoje v jinak politicky stabilním Kazachstánu Rusko nicméně zaskočily. Pro Moskvu, která má v ODKB rozhodující slovo, výzva přichází v nevhodnou dobu z hlediska jak domácí, tak zahraniční politiky a v obou případech vytváří nebezpečné precedenty. Rozhodnutí zakročit nebylo tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Podle některých expertů však ve světle loňských bezpečnostních výzev v nestabilním středoasijském regionu nakonec Kremlu nic jiného nezbylo.
Výzva na zahraničním poli
Rusko mělo na počátek letošního roku ve své zahraniční agendě vyhrazené místo pro jiného souseda. Krize v Kazachstánu propukla v době, kdy má Moskva rozehranou hru okolo Ukrajiny, kolem níž se kromě diplomatických sil shromáždily i ty vojenské.
V rámci mobilizace u rusko-ukrajinské hranice totiž podle médií stáhlo Rusko na západ země i část jednotek, které jsou obvykle na Sibiři a Uralu, poblíž hranice s Kazachstánem. Veškerá diplomatická pozornost se pak až do tohoto týdne upírala na s napětím očekávaná lednová jednání s USA a Severoatlantickou aliancí, které před koncem roku předložil Kreml de facto ultimátum a jehož nesplnění může skončit invazí na Ukrajinu. Teď musí Moskva své síly na obou polích rozdělit.
Nasadit na přání kazašského prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva do země jednotky ODKB nebylo jednoduché i z jiných důvodů. Ačkoliv Tokajev a posléze i ruské ministerstvo zahraničí začali hovořit o vnější hrozbě a o protiteroristické operaci, jde o záminku k odůvodnění zapojení jednotek ODKB. Je to jejich vůbec první takováto akce – v roce 2010 odmítla organizace zasáhnout do převratu, který odstranil kyrgyzského prezidenta Kurmanbeka Bakijeva a v roce 2020 Moskva dala jasně najevo, že v bojích o Náhorní Karabach ODKB Arménii nepomůže.
Tomu, že nynější rozhodnutí v Kazachstánu zasáhnout je kontroverzní, nasvědčuje i fakt, že například v Kyrgyzstánu o postupu propukla debata a parlamentu trvalo dva dny, než rozhodnutí posvětil. Není se čemu divit – operace vytváří nebezpečný precedent. V regionu, kde převládají autoritářské režimy, by mohlo napříště stačit označit demonstranty za teroristy a pozvat si země ODKB na pomoc.
Rusko teď navíc riskuje, že přijde o přízeň jinak ke svému velkému sousedovi dobře naladěných Kazachů, kteří se bouří proti tamnímu korupčnímu režimu. Záležet tak bude na tom, jak dlouho mírové jednotky v zemi zůstanou i s čím konkrétně budou pomáhat.
Rizika na domácí půdě
Turbulence v Kazachstánu mohou mít zároveň důsledky pro ruskou domácí politiku. Přechod vlády mezi režimem Nursultana Nazarbajeva a Tokajevem, v němž si Nazarbajev de facto ponechal reálnou moc, představoval jeden ze scénářů, o němž se spekulovalo i v Rusku. Putinův mandát končí za dva roky, a i když podle nové ústavy může znovu kandidovat, jeho odchod do důchodu alespoň na oko vyloučen nebyl.
To, co se děje nyní v Kazachstánu, ale poukázalo na nebezpečí takového scénáře. Podmínky v obou zemích jdou podobné – tíživá socioekonomická situace, korupce, bohaté elity a frustrovaní obyvatelé. Míra násilí, jaké proti režimu Nazarbajeva propuklo, i to, jak rychle Tojakev zbavil svého předchůdce poslední oficiální funkce šéfa bezpečnostní rady, tak může být odstrašujícím příkladem i pro samotného Putina.