Věci pirátské

Piráti si dnes volí nového předsedu a zbytek vedení strany. Přes vyostřené diskuse by to nakonec nemuselo být takové drama. To může nastat až na podzim po komunálních volbách v Praze.

Kolem dnešního volebního sněmu Pirátů je pořádné haló. Všichni jsme svědky toho, jak se členové strany označují za komunisty, nadávají si za to, pozastavují členství nebo žehrají na sotva uzavřenou vládní spolupráci. Jenže v jistém smyslu je to vlastně jedno. Podstatnější je stav, do kterého se Piráti dostali, a možné prognózy. A ty pro ně nevypadají vůbec dobře. Strana začíná připomínat někdejší projekt Věci veřejné ve finální fázi, kdy na něj „superguru“Vít Bárta přestal mít vliv. Ale popořadě.

Odešli nějací místopředsedové, další známé tváře nechtějí znovu kandidovat. Uchazečka o post předsedkyně Jana Michailidu prohlásí, že je přesvědčením komunistka, exposlanec Mikuláš Ferjenčík zapochybuje, zda to straně neuškodí, a europoslankyně Markéta Gregorová ho za to doslova pošle do pr*ele s tím, že se jen sápe „po placených místečkách“.

Na jedné straně drama jako hrom. Je si však třeba uvědomit, že to u Pirátské strany není nic nového. Ze své podstaty je koncipována tak, že přitahuje i poněkud zvláštnější lidi než jiné strany. Ostatně už v říjnu 2019 Piráti zveřejnili soukromou mailovou komunikaci, v níž bývalá šéfka pražských zastupitelů a partnerka poslance Jakuba Michálka Michaela Krausová označila Piráty za „stranu plnou kreténů“.

Nic z toho by však nemělo mít dopad na volbu nového vedení. Ačkoli je u Pirátů možné všechno, měl by být Ivan Bartoš stále hlavním favoritem na post šéfa strany.

Jak nepřijít o práci

Jeho odpůrci mají jen dvě silné karty. První je tristní volební výsledek. Druhou pak vládní spolupráce s programově odlišnými stranami v čele s ODS, které část straníků nemůže přijít na jméno. „Stává se z nás submisivní politický přívěsek se čtyřmi poslanci,“hlásá třeba kandidát na předsedu, senátor Lukáš Wagenknecht.

Jenže obě tyto karty jsou zároveň silnými trumfy v rukou Bartoše a spol. Volby totiž dopadly tak špatně, že Pirátům nic jiného než být součástí vládní koalice plné kompromisů ani nezbývá. Pomiňme teď „banality“typu, že kdyby se vydali do opozice, museli by po boku Andreje Babiše s Tomiem Okamurou kritizovat vládu za program, který sami pomáhali vytvářet (významným členem vyjednávacího týmu byl třeba jistý Lukáš Wagenknecht).

Podstatnější je, že by se velká část Pirátů ocitla ze dne na den bez práce. Vládní účast s sebou přináší obsazování či dokonce přímo vznik nových placených funkcí, od ministerských náměstků a nižších míst až po členy nejrůznějších rad a komisí. Piráti to dobře vědí, ostatně ve vnitrostranickém referendu hlasovalo pro vládu 82 procent členů strany, byť mediálně se debata zdála podobně vyostřená jako nyní.

Je možné pozorovat, že nejhlasitějšími a nejviditelnějšími kritiky Bartoše a spol. jsou lidé, kteří mají dobrá místa a odpovídající platy zajištěny jinak. Europoslankyně Gregorová, senátor Wagenknecht, kromě jiného člen dozorčí rady Pražské plynárenské, a další…

Vzhledem k tomu, že většina „placených místeček“je v Praze a vyplývá z úspěchu pražských Pirátů v posledních komunálních volbách, lze na aktuální spory ve straně nahlížet i touto optikou.

Vztahy mezi primátorem Prahy Zdeňkem Hřibem a Ivanem Bartošem prý nejsou nejlepší. Předseda strany údajně dokonce chtěl, aby Hřib v podzimních komunálních volbách už kandidátem na primátora nebyl. Což je racionální vzhledem k tomu, že Hřibova pražská éra představuje průšvih a vzpomínat se na ni bude hlavně kvůli dopravním kalamitám či všudypřítomným novým cyklostezkám.

Jenže početně významná část Pirátů v hlavním městě je „upíchnuta“v nejrůznějších městských společnostech. Třeba Hřibem zřízený Pražský inovační institut byl občas přezdíván královsky placené odkladiště Pirátů. O Wagenknechtovi v dozorčí radě Pražské plynárenské už byla řeč.

Hřib tak získal početnou armádu stoupenců, na které je vedení strany v čele s Bartošem krátké. Není divu, že byl znovu potvrzen coby kandidát na primátora.

Ti, kteří jsou nyní v pražských (či třeba europoslaneckých) funkcích, mohou mít po zkušenostech s kampaní do Sněmovny a příklonu k establishmentu pocit, že vládní účast může poškozovat jejich ambice na znovuzvolení v podzimním komunálním (či některém dalším) klání. Zvlášť když hlavního soupeře Pirátů v Praze představuje ODS. Takže kolem sebe kopou.

Jenže většina z nich nejspíš nevidí realitu. Nejde jen o to, že fungování Hřiba a jeho týmu v metropoli je katastrofální. Podstatný je i fakt, že od Pirátů utíkají někdejší mocenští spojenci. Šéf pražské TOP 09 Jiří Pospíšil se lísá k ODS, stejně to vidí pražští lidovci. O další spolupráci s Hřibem a jeho partou nestojí už ani hnutí STAN. S výjimkou Jana Čižinského, jenž se spojí s kýmkoli, když to pro něj bude výhodné, tak Hřibovi do podzimních voleb nezbývá žádný potenciální partner.

Dá se tedy očekávat, že se po komunálních volbách Piráti ve své hlavní baště Praze odporoučejí do opozice. Teprve pak bude mít strana vážný problém. U Pirátů je skutečně možné všechno, nicméně s tímto vědomím jim nejspíš nic jiného než pokračování ve vládní koalici ani nezbývá. Tedy dokud je tam ostatní, kteří mají i bez Pirátů ve Sněmovně pohodlnou většinu 104 hlasů, budou chtít.

Piráti začínají připomínat Věci veřejné ve finální fázi, kdy na ně Vít Bárta přestal mít vliv.