Plečnik, architekt prezidenta Masaryka
Skromný život vedl Josip Plečnik, slovinský architekt, který výrazně proměnil podobu Pražského hradu či Vinohrad. Tvůrce moderní architektury se narodil v lednu před 150 lety v Lublani.
Přátelství s architektem Janem Kotěrou a jmenování profesorem dekorativní architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové přivedlo Josipa Plečnika do Prahy v roce 1910. Nešlo o složitý přesun, jeho rodná Lublaň i Praha tehdy tvořily součást rakouské monarchie. „Měl mimořádný smysl pro detail a užití kvalitních materiálů jako žula, mramor a podobně. Dokonale též ovládal techniku stavění, budovy navrhoval včetně interiérů, nábytku, designu a užitkových předmětů,“popsal Plečnikovy mimořádné kvality architekt Kamil Dvořák.
Architekt patří k výjimečným osobnostem z řady důvodů. „V jeho práci se snoubí dokonale zvládnutá profese stavaře, architekta, umělce, grafika, restaurátora, designéra, nábytkáře, zahradního architekta,“shrnují jeho význam odborníci.
Vrchol jeho tvorby v Praze přišel s pádem monarchie a vznikem republiky. Na začátku 20. let se stal architektem Pražského hradu. O úpravě Jižních zahrad Hradu se jednalo poprvé v roce 1919 a Spolek výtvarných umělců Mánes navrhl presidentovi Tomáši G. Masarykovi právě Plečnika.
Jeho úkolem nebylo nic menšího než proměna zanedbaného sídla českých knížat a králů v důstojný symbol mladého státu. „Je třeba proměnit Hrad monarchistický na Hrad demokratický,“definoval zadání prezident Tomáš G. Masaryk.
Plečnikovi se podle historiků umění původně do zakázky moc nechtělo. „Tvrdil totiž, že nechce připravit české architekty o chleba,“řekl historik architektury Rostislav Švácha. Nicméně výzvu slovinský tvůrce přijal. „Již v roce 1920 se navrátil do Lublaně, kde začal působit jako profesor architektury na nově založené univerzitě. I přes velkou vzdálenost nadále pracoval na úpravách Pražského hradu, které realizoval
Skromný génius
s pomocí svého žáka a asistenta Otto Rothmayera až do roku 1934,“uvedla Zuzana Strnadová, ředitelka Muzea města Prahy (MMP).
Zmíněné Jižní zahrady Pražského hradu vznikaly na místě staršího opevnění, v průběhu času se měnily na půlkilometrový pás zeleně. Plečnik vetkl místu řád. Vytvořil zde jednotnou geometrickou koncepci cest, pravoúhlé travnaté plochy, nepravidelně rozmístěné stromy a jiné terénní a architektonické úpravy.
Architektura s pokorou
Znamenitý výsledek práce na této části Hradu otevřel tvůrci cestu k dalším zakázkám a spolupráci s prezidentem Masarykem. Plečnik si za ně odmítal brát honorář. „Tento úkol je mi nejvyšší poctou,“vyjádřil se v této souvislosti.
Ve službách prvního československého prezidenta Plečnik upravil kromě zahrad dvě nádvoří či část interiérů Nového paláce a další místa. Do podoby Třetího nádvoří zasáhl Josip Plečnik instalací monolitu z mrákotínské žuly.
Převoz masivního kusu, vylámaného kameníky z lomu na Telčsku do Prahy představoval před takřka sto lety dobrodružství. Jen cesta z dejvického nádraží na Hrad zabrala 22 dnů, opracování trvalo dva roky. Dávné tradice tohoto okrsku vnímal také Plečnik. „Náměstí kolem svatovítské katedrály je pro mnoho Čechů posvátným místem, proto k němu Plečnik přistupoval s velkou pokorou,“popsal historik umění Damjan Prelovšek tvůrcův vztah k Pražskému hradu.
Na zápis na světový seznam památek UNESCO před několika lety aspirovala Plečnikova sakrální stavba, která výrazně obohatila panoráma Vinohrad, kostel Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Návrh však byl nakonec stažen. Bezesporu se však jedná o jedno z nejvýznačnějších Plečnikových děl. I když podle odborníků původní plán redukoval. Předpokládal totiž velkorysé zastavění prostoru dalšími budovami, a to včetně školy, obytných domů či vítězného oblouku. Při návrhu kostela se pravděpodobně nechal inspirovat středomořskými vlivy. V letech 1928 až 1932 na náměstí Jiřího z Poděbrad vyrostla monumentální architektura. Například sál chrámu se může pochlubit rozměry 26 krát 38 metrů.
Asketický život
Navzdory mimořádným zakázkám vedl Plečnik skromný život. „Akademici by se neměli ženit, ale splácet společnosti to, že jim umožnila vystudovat,“tvrdil Plečnik. Obdobně si měli vést také jeho asistenti, jejich mzda se měla rovnat ceně dvou párů bot.
Ve svém lublaňském domě, jenž se podobal kamenné věži či sídlu poustevníka, neměl ústřední topení ani rádio. „Je to mé pokusné pole,“říkával o něm. Architekt zde nejen pracoval na svých projektech, ale také vyučoval oblíbené žáky.