Inflací už předháníme Rusko

Inflace se úplně utrhla ze řetězu. Vláda musí začít dělat to, co slíbila lidem před volbami. A pokud už ví, že původní sliby splnit nelze, měla by to čestně přiznat a řešit to jinak, třeba i zvýšením daní.

Rychlost inflace v Česku je zarážející nejen v meziročním vyjádření, ale také v tom meziměsíčním. Mezi letošním dubnem a květnem totiž spotřebitelské ceny u nás vzrostly hned o 1,8 procenta. To třeba znamená, že jen za květen vzrostly spotřebitelské ceny citelně více než za rok 2013. Nebo než za celý rok 2014, 2015 či 2016.

Například za celý rok 2015 vzrostly spotřebitelské ceny v Česku jen o 0,3 procenta. Za celý rok tedy vzrostly jen o šestinu jejich nárůstu z letošního května. I to ukazuje dramatickou rychlost současného zdražování.

Zarážející je také srovnání s květnovou meziměsíční inflací v Rusku. Ta tam totiž podle oficiálních dat činila pouze 0,12 procenta. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry jsou tato data vzhledem k současné situaci v Rusku vypovídající. Nicméně s těmito oficiálními ruskými daty pracují i západní agentury jako Bloomberg.

Přitom ale zdražení z roku na rok, tedy květnová meziroční inflace, ta mezi květnem letošním a květnem loňským, je v Rusku citelná. Činí 17,1 procenta. Zatímco tedy meziroční inflaci má Rusko stále vyšší než Česko, které ji v květnu mělo na úrovni 16 procent, v případě meziměsíční inflace už je na tom hůře Česko. A je na tom v porovnání s Ruskem skoro nejhůř v celém tomto tisíciletí, tedy za období od roku 2000.

Rozdíl v meziměsíční inflaci české a ruské totiž letos v květnu činil 1,68 procentního bodu. To odpovídá rozdílu mezi uvedenými hodnotami české, resp. ruské květnové meziměsíční inflace, 1,8 procenta, resp. 0,12 procenta. Rozdíl 1,68 procentního bodu mezi českou a ruskou meziměsíční inflací je prakticky nejvyšší za posledních minimálně 22 let, jak plyne z dat Bloombergu.

Jestliže má Česko o tolik vyšší inflaci než sankcionované, válčící Rusko, jen to podtrhuje, jak varovný letošní inflační vývoj u nás je.

Lidem v Česku totiž letos klesne životní úroveň nejvýrazněji od vzniku republiky v roce 1993. Potvrzují to také minulý týden zveřejněná čísla Českého statistického úřadu k vývoji reálných mezd v letošním prvním čtvrtletí. Ta se propadla nejvíce od roku 1998, za celý rok ale bude propad nejhorší v historii Česka. Frustrace a nespokojenost obyvatelstva, zejména sociálně zranitelných skupin, narůstá každým dnem. Výhledově hrozí vážný společenský a politický rozkol.

Nelžeme si o rozvratu

Vláda Petra Fialy proto musí jednat aktivněji než doposud. Součástí jejích kroků by měla být intenzivní vnímavá komunikace směrem k sociálně nejzranitelnějším. Důležité jsou také symboly. Vláda by je neměla podceňovat. Stojí proti ní poměrně zdatná a „sehraná“opozice, jež s marketingem a médii umí dobře a aktivně pracovat. Takže pokud se například v poslanecké kantýně servírují jídla za cenu výrazně pod běžným průměrem, vláda musí počítat s tím, že to média „rozmáznou“a že se to v této citlivé době obzvláště obrátí proti ní samotné.

Jen se slovy a marketingem ale vláda ani tak nevystačí. Musí rozhodněji přejít k činům. Co by tedy měla teď ideálně dělat? Tři věci.

Zaprvé: sestavit tří- a desetiletý plán rozpočtových úspor, v řádu stovek miliard. Takové úspory ostatně slibovala před volbami. Zadruhé: díky úsporám ulevit lidem plošně od inflace trvalým snížením daní.

A zatřetí: navýšením sociální podpory 25 procentům nejpotřebnějších.

Není třeba, aby zmíněné rozpočtové úspory a škrty uskutečňovala hned teď. Ani to není prakticky možné. Proto právě ony víceleté plány. Už ty ale ratingové agentury uklidní. Pokud ulevovat plošně, pak jedině trvale, na základě právě realistického plánu úspor a škrtů.

Dokáže-li vláda v rámci víceletého plánu seškrtat stovky miliard, jak koaliční strany slibovaly před volbami, pak ve spojení s budoucím ekonomickým růstem je realistické navýšení zacílených podpor. Ty též slibovala. Neví-li si rady se zacílením a postupným seškrtáním stovek miliard, neměla to slibovat.

Pokud tedy její sliby byly plané a nedokáže je naplnit, bylo by korektní, aby co nejdříve předstoupila s tímto přiznáním před voliče. A komunikovala s nimi o tom. Aby řekla, jak tedy situaci bude řešit jinak, už ovšem v rozporu s předvolebními sliby. Tedy například navýšením daní, včetně třeba částečného zvýšení daně z příjmu fyzických osob, k jejímuž snížení došlo v souvislosti s takzvaným zrušením superhrubé mzdy.

Vládní strany ve volbách uspěly, neboť se jim podařilo veřejnosti vsugerovat, že veřejné finance u nás jsou v rozvratu. To ale nebyla pravda, jak potvrzuje třeba i ratingová agentura Moody’s. Voliči vládních stran však čekají nápravu rozvratu, protože stále míní, že rozvrat existuje. To vládu omezuje v pomoci skutečně potřebným.

Protože veřejné finance v rozvratu nejsou, postačí vládě pouze pozvolné, postupné ozdravování veřejných financí, v rámci zmíněného až desetiletého plánu. Jedinou daní za tuto pozvolnost bude to, že se Česko připraví o možnost přijmout euro dříve než kolem roku 2030. Ač totiž veřejné finance nejsou v rozvratu, ještě to automaticky neznamená, že Česko hned plní kritéria pro přijetí eura. Neplní. A plnit jen tak nebude.

To, že Česko nebude mít brzy euro, ale vládním stranám u voličů převážně neuškodí. Pokud navíc budou obratně s veřejností komunikovat, i zavilí zastánci přijetí eura pochopí, že udržení sociálního smíru je přednější.

Proti vládě se mohou obrátit i ceny v poslanecké kantýně, které jsou pod běžným průměrem.