Jestli má auto duši? To sdílené nejspíš ne

Tomáše Ventury, šéfa ekonomické rubriky MF DNES

Přehnaným sentimentem ke svému autu jsem nikdy netrpěl. Jméno jsem mu nedal a za těch třináct let, co jsem ho měl, jsem na něj promluvil asi třikrát – vesměs uprostřed sněhové bouře nebo přívalového lijáku, kdy jsem si větou v duchu „Teď se z toho musíme nějak dostat“chtěl hlavně dodat odvahy, že v tom nejsem sám.

Auto mě asi neslyšelo, ale pravda je, že mě nikdy ve štychu nenechalo. Ať už na severu u baltských křídových útesů, na jihu v toskánských cypřišových alejích, na západním břehu Rýna nebo v maďarské pustě (dál na východ jsem se nějak neodvažoval, ale to nebyla vina auta).

Nevím, jestli se stáří automobilů dá nějak přepočítat na lidská léta, ale nějak jsem se s přibývajícími roky snažil k vozu chovat ohleduplněji. Třeba když jsme před třemi lety ustavili v alpském sedle Timmelsjoch výškový rekord 2 474 m n. m., trochu mě trápilo, jestli motoru už nenakládám příliš. Zbytečně, na rozdíl ode mě se v okolních horách ani jednou nezadýchal.

Moderátor Top Gearu Jeremy Clarkson napsal o strojích knihu Vím, že máš duši. A na webu jsou stovky stránek, kde řidiči řeší, jestli jejich auto má, když už ne duši, tak alespoň něco jako osobnost. Že zkrátka auto je víc než jen hromada bezduchých součástek smontovaných dohromady.

Je to iluze, ale pochopitelná. Zvlášť u rodinných aut, ve kterých si vezete děti z porodnice, jedete s rodinou poprvé k moři, přespáváte v horách. Na svatbách, na křtinách, na pohřbech vám po boku stojí vaši nejbližší – a hned vedle nich po léta pořád to stejné auto. Snadno se pak přivykne myšlence, že ten společník, který to s vámi všechno „prožil“, to musel nějakým způsobem i „procítit“.

Z pohledu dnešních dopravních vizionářů jsou ovšem tohle jen vzpomínky stárnoucího bílého muže. Zasypali by mě průzkumy, podle nichž dnešní mladá generace nic vlastnit nepotřebuje a už vůbec nic tak planetárně odpudivého, jako je vůz na fosilní paliva.

Umlčeli by mě propočty, že auto, které statisticky stojí většinu času na parkovišti před domem, je ekonomický nesmysl.

A že mi v báječném sdíleném světě blízké budoucnosti bude stačit, když si někde na ulici najdu sdílené vozítko, aplikací si ho odemknu, někam se s ním odvezu a v cíli ho zase odložím.

Pro mě tenhle svět asi úplně není. I proto doufám, že to nové auto, k jehož koupi jsem se nakonec rozhoupal, mi vydrží co nejdéle. Dost možná totiž bude moje poslední. Kdyby mne provázelo třináct let jako jeho předchůdce, měl bych do autosalonu znovu zamířit v roce 2035. Což je rok, ve kterém si podle rozhodnutí europarlamentu už nové auto se spalovacím motorem nekoupím.

Na výběr mi tak zbude buď udržování ojetiny až do okamžiku rozpadu, nebo vyluxování všech úspor na blížící se penzi a pořízení elektromobilu. Také můžu rezignovat na nahodilé cestování a vrátit se k plánování tras hromadnou dopravou. Zvládal jsem to v pětadvaceti, poradím si jistě i na prahu šedesátky, jen ta spontánnost a svoboda se z toho jaksi vytratí. Ačkoli už jsem od zvěstovatelů bezfosilních zítřků zaslechl i argument, že možnost zajet si kdykoli a kamkoli není žádný znak svobody, ale jen přežitek vedoucí k bezuzdnému plýtvání palivem.

Anebo budu spoléhat na půjčovny a aplikace, kterými si snad někde odemknu na převoz něco, co zrovna někdo jiný odložil. S trochou štěstí to vevnitř bude čisté a snad mě to i někam odveze. Jen duši už to mít nebude.