Dobrý člověk u nás pořád ještě žije

Vladimíra Vokála, moderátora iDNES.cz

Jsou okamžiky, kdy vás stále ukvapenější a egoističtější svět mile překvapí tak, že vám z toho rozum zůstane stát. Loňský rok mě přitom dlouho utvrzoval v tom, že lidé, zahledění stále více jen do sebe, ztrácejí rozum a hlavně morální mantinely. Dvakrát mi vykradli auto, kdosi mi v metru z kapsy vytáhl peněženku a z kočárku před supermarketem nám někdo odcizil fusak.

Od dětství jsem byl magnetem na „ztráty a nálezy“. Minimálně jednou do roka se u nás měnil zámek od bytu, jistěže kvůli mně. Poztrácené sešity, učebnice, tenisové rakety i peníze, to vše u mě bylo na denním pořádku. Málokdo tuší, jak hluboká frustrace se za fasádou podivínské roztržitosti skrývala.

Čas a hlavně praxe mě nakonec vycvičily ve zvládání základních majetkových dovedností. To se prostě nazpaměť naučíte seznam nezbytností, které máte za běžných okolností u sebe, a když opouštíte momentální místo svého pobytu, buď nahlas, nebo v případě nás mazáků v duchu si tento seznam přeříkáte a názorně konfrontujete ideu s realitou. Klíče, mobil, peněženka, doklady, bohužel dříve i boty a brýle a jde se.

Je to tisíckrát lepší než dřív, věřte mi. Ale nebudu „machrovat“. I tak jsem v dospělosti poztrácel tucty deštníků, pláštěnek, šál či rukavic. Prostě věcí, které u sebe nenosíte denně a jejichž existence vás v případě deště či mrazu pokaždé rozhodí. Pokud už tohle všechno jakžtakž zvládnete, dovedete si představit zoufalství, když vás o osobní majetek nepřipraví vlastní pitomost, ale chamtivá zločinnost, kterou jsem loni zažil. Před přáteli jsem se dokonce nechal slyšet, že jsme se stali „národem zlodějů“a „že to s námi špatně dopadne“.

Ale pak přišlo několik událostí, které mi přece jen vlily optimismus do žil. Začalo to nenápadně, překvapivou vlnou solidarity s ukrajinskými utečenci. Dokonce i jeden z mých jindy netečných a lhostejných sousedů půjčil svou chatu rodině z Charkova. Nemluvě o všech těch drobných i obřích finančních částkách, které Češi věnovali na protiputinovský boj. No a k téhle „velké“solidaritě se v posledním měsíci přidala i solidarita malá, drobná, jejímž jsem se stal přímým aktérem.

Jednou za uherský rok, i po všech těch odborných radách, ztratíte i věci, které jste se naučili zvládat: tedy klíče, peněženku nebo mobil – třeba v situacích, kdy pospícháte, jste zabráni do záživného rozhovoru nebo vám je špatně. A tak mi udělalo radost, že na mě u auta na parkovišti v obchodním domě čekala mladá slečna a podávala mi klíče, které mi musely ve spěchu vypadnout z kapsy. Ještě nikdy se mi nevrátila peněženka poštou. A ejhle, na konci května mi ji poslala pokladní jednoho obchodu. Prý jsem ji u kasy nechal při placení. Slečně jsem se odvděčil osobně, milé paní jsem poslal nálezné poštou.

V případě posledního dobrého skutku ale potřebuji vaši pomoc. Tohle úterý jsem si na parkovišti „omylem“odložil mobil na střechu svého auta. Vydržel tam z Anděla až do Ječné ulice, kde zřejmě „nešťastně“sklouzl na silnici. Po chvíli mě dohnal bílý transit, okupovaný sympatickým, zřejmě manželským, možná pracovním párem. V souběžném pruhu na mě zatroubili, vyzvali mě ke stažení okénka a usměvavá žena mi telefon za pomalé jízdy podala. Jen se chápavě usmála a fordka uháněla dál. Takže pokud někdo z nich čte tyhle řádky, napište mi na redakční mail a odměna vás nemine. A omlouvám se. Nejsme „národ zlodějů“a „nemusí to s námi dopadnout špatně“. Protože dobrý člověk pořád ještě žije.