Jak Chicharito odletěl na Mars
Dnes je to přesně 60 let od finále mistrovství světa v Chile
Gól. Góóóól. Autorem branky Masopust. Hlásíme vám, milí přátelé. Českoslovenští fotbaloví reprezentanti se ujímají v 15. minutě prvého poločasu vedení.
Autentická ukázka z finále mistrovství světa 1962 existuje v rozhlasovém archivu. Čechoslováci opravdu vedli 1:0 nad Brazílií.
Autor vášnivých slov, reportér Karel Malina, zemřel v únoru 2015. V rozhlase začínal jako stenotypista, což znamenalo, že zpravodajská hlášení redaktorů chytal do podivných klikyháků zvaných těsnopis a pak je coby šikovná písařka úhledně přepisoval na stroji.
Roky běží, pamětníci mizí. Josef Masopust zemřel pár měsíců po Malinovi.
Tomáš Pospíchal, který finálový gól připravil fantastickou prostrkávačkou, takzvanou českou uličkou, zemřel už v roce 2003.
Od finále s Brazílií právě dnes uběhlo šedesát let.
„Když vidím gól pana Masopusta, automaticky mi naskakuje husí kůže. Ten nával emocí se nedá s ničím srovnat. Nesmí se zapomenout, jak slavný tým jsme měli a jak celé Československo proslavil,“poví Jiří Hora, dvacetiletý mládenec, který studuje na univerzitě v Torontu.
Před deseti lety, na padesáté výročí finále, ho táta stejného jména vzal do Chile se dvěma stříbrnými důchodci.
Aby poznal slavná místa.
Aby mohl odkaz žít dál.
Vasil, Jelen, já. Jsem naměkko
Mladí fanoušci hledí dopředu, hltají Ronalda, Messiho, Haalanda, snad Schicka a šedesát let staré fotbalové události jim zpravidla nic nepoví. Jiří Hora junior se na chvíli odmlčí, za mňoukání kočky Fionky cosi hledá v telefonu a pak s dojetím ukáže obrázek: „Vasil, Jelen a já před Estadio Sausalito ve Vina del Mar. Jedna z mých nejoblíbenějších fotek. Omlouvám se, že mi drhne hlas. Jsem naměkko. Vzpomínám s láskou a respektem.“
S dovolením to chce dovysvětlit. Mladý Hora, nejstarší ze čtyř sourozenců, byl tenkrát v zájezdu jaksi trochu navíc. Jeho otec, který založil Klub přátel Josefa Masopusta, vymyslel pro chilskou generaci návrat v čase. Do letadla pozval i samotného Masopusta, ale starý pán už si kvůli zdraví na vyčerpávající cestu netroufl. A tak odletěli jen Josef Jelínek, řečený Jelen, a Vasil neboli Jozef Štibrányi. Jezdili, vzpomínali, vykládali a občas si i tiše poplakali.
Ve městě Viňa del Mar na pobřeží Tichého oceánu odehráli ve dvaašedesátém základní skupinu, Štibrányi tu vstřelil svůj nejslavnější gól.
„Mžilo, na hřišti blátíčko, což mi vždycky vyhovovalo. Španěláci měli roh, kdosi to odkopnul a já za to vzal,“chlubil se po půlstoletí a ukazoval na branku, na kterou pelášil: „Tak jsem to dloubnul přes brankáře Cedrúna, a když se míč odrazil zpátky ze sítě, tady Jelen ho do branky kopnul ještě jednou.“
Nejlepší fór na světě
Nepřenosná jsou svědectví z Chile. Televizních záběrů se dochovalo málo, hráčských pamětníků zbylo pět. Štibrányi, Jelínek, Scherer, Lála, Mašek. Některým už bohužel paměť a zdraví neslouží. I proto jel
Návrat stříbrných fotbalistů domů Po 50 letech v Chile
mladý Jirka Hora, aby nasál fotbalová moudra a příběhy, které teď posílá dál: „Když jsme pana Jelínka nabírali v Dejvicích u autobusové zastávky, ozvalo se: Vy taky čekáte na autobus do Chile? Pro mě to byl v deseti letech ten nejlepší fór na světě. Když jsme pak dosedli v Santiagu, hned jsme se ptali, jestli mu nějaký linkový autobus jede bez přestupu zpět až do Dejvic.“
Štibrányi si tehdy na cestu přibalil paklík černobílých fotek, aby porovnal místa, na kterých je v roce 1962 pořídil. Zpátky si pak na památku odvezl trs trávy ze stadionu ve Viňa del Mar. Má ho doma uložený ve vitríně mezi cennostmi, vypadá jako seschlý tabák.
Babo, raď! Kde je Zelená rokle?
Chilani nebyli žádné napomádované primadony, ale tuze pracovití přírodňáci. Počínaje kapitánem Novákem, konče geniálním mistrem Masopustem, který za rok 1962 získal Zlatý míč. Byla to úplně jiná doba. Čechoslováci bydleli v haciendě nad městem, kde netekla teplá voda a přespávalo se na železných postelích. Rekreační středisko tabákového průmyslu se nazývalo Zelená rokle. Odsud se odrazili za slávou.
„To místo jsme docela dlouho hledali. Jelen ukazoval, že je to jedním směrem, Vasil zase druhým a teď: Babo, raď! To víte, bylo to padesát let, co tam byli naposled. Nakonec jsme to našli. Chodili jsme po areálu a oba jako by najednou někdo polil živou vodou. Vzpomínali, vyprávěli.
Zelená rokle
Krása,“líčí Hora junior. Mimochodem, jako prémii dostal každý z finalistů od komunistů pět tisíc korun. Takový Štibrányi ostrouhal, protože ve finále chyběl. Trenér Vytlačil vsadil na zkušenějšího Pospíchala. A protože ještě neexistovala možnost střídání, náhradníci se oblékli do teplákových souprav, před posledním zápasem přinesli na hřiště vlajku a šli si sednout na tribunu Estadio Nacional.
„Když jsem byl kluk, táta vozil v autě audioknihu Stříbrní Chilané, kterou namluvili samí slavní herci. Slyšel jsem je tolikrát. O panu Masopustovi i slavném týmu z Chile. A já pak mohl být s těmi pány na místě s velkým M. Něco jako výlet na jinou planetu. Slavné hráče jsem osobně poznal a skamarádil se s nimi. Oni mi vyloženě přikázali, abych jim tykal. Mně to nejdřív vůbec nešlo, měl jsem k nim až posvátnou úctu,“vypráví Jiří Hora, kterému oba stříbrní důchodci dodnes říkají Chicharito podle mexického útočníka, jemuž prý byl podobný.
Pane Schrojfe, proč ty chyby?
Ano, už je to šedesát let, co Československo vedlo nad Brazílií ve finále. Pak brankář Schrojf, do té doby opora, udělal kiksy a bylo po nadějích. Snad za to mohlo ostré slunce, které Schrojfovi pálilo do očí, možná ztráta koncentrace, protože před zápasem dostal cenu pro nejlepšího gólmana turnaje. Pravdu se nedozvíme, zůstávají vesměs už jen převyprávěné příběhy, které se stávají mýty.
„A já nepřestanu být vděčný, že jsem to všechno mohl poznat zblízka. Bylo fascinující vidět místa, kde se psala historie. Když jsme vyšli na trávník hlavního stadionu v Santiagu, já mimoděk vyběhl a předstíral, že střílím gól jako pan Masopust. Skákal jsem s rukama nad hlavou. Cítil jsem, že to místo čekalo padesát let na chvíli, že se tam ti hráči vrátí,“poví Hora junior, který už dávno není malý.
A teď z Malty do vesmíru
Studuje v Torontu a trvalou adresu má na Maltě, kam se celá rodina odstěhovala vlastně taky trochu kvůli Chilanům. Na Maltě totiž žije vášnivý sběratel dresů Kenneth John Formosa, který kdysi požádal Klub přátel Josefa Masopusta, zdali by mu nesehnali dres dávné legendy. Když se to podařilo i s vlastnoručním podpisem, Formosa pozval Horovu rodinu na ostrov ve Středozemním moři, vznikla láska na celý život: „Náš táta sice pracuje jako auditor, ale duší je fotbalista, obdivoval Josefa Masopusta a jeho generaci. Vždycky měl sen, že jednou opráší zašlou slávu fotbalistů z Chile, aby se na ně nikdy nezapomnělo. Tou vášní se nešlo nenakazit.“
A jaký sen má Hora junior? „Vesmír. V Kanadě studuju byznys a astrofyziku, v budoucnu bych rád oba obory propojil a zapojil se do nějakého komerčního vesmírného programu. Tak mě napadá, že i ten výlet do Chile byl pro mě vlastně start do vesmíru. Jako bych letěl na Mars.“