Profi armáda dává smysl

Tento týden slavili odpůrci vojenské služby svůj mezinárodní svátek. V rachotu nedaleké války působil zvláštně, nejistá budoucnost dnes naopak posiluje hlasy volající po obnovení povinné vojenské služby. Mají pravdu?

Středeční Mezinárodní den boje odpůrců vojenské služby rozhodně není svátkem naivních, dekadentních pacifistů. Jde o lidi často velmi chytré a vzdělané, kteří prostě nechtějí bojovat z ryze principiálních osobních důvodů. Odmítají zbraně, natož aby je použili proti někomu jinému. Jsou proti armádě, proti válce a proti zabíjení.

Je přece tolik jiných oborů a oblastí, kterým se můžeme v životě věnovat namísto toho, abychom bezmyšlenkovitě defilovali s puškami nebo se plazili v blátě. A přitom tiše akceptovali tradiční šikanu, která speciálně k české vojně vždycky neodmyslitelně patřila, a dokonce byla a je mnohými adorována, protože jedině díky ní se přece z chlapců stávali opravdoví chlapi.

Proto také vždy, když se téma znovuzavedení povinné vojenské služby u nás nadhodí, se vynoří střelhbitě armáda dříve narozených mužů, která křičí, že určitě ano, protože co z těch kluků vyroste, když je dva roky v kuse nikdo pořádně nebuzeruje. A když to zvládli oni, tak to přece musí zvládnout všichni, jinak je svět nefér. A připočítejme k tomu ještě mlhu vzpomínkového optimismu, který činí z povinné vojenské služby v hlavách těchto lidí roztomilý letní piknik pro všechny správné chlapy.

Konec modrých knížek

Ty bychom za současné geopolitické konstelace nepochybně potřebovali, ale otázka zní, zda se nyní vrátit před rok 2004, jenž u nás ukončil dlouhou historickou epochu povinné vojenské služby, která započala už vydáním císařského dekretu v roce 1868 a pokračovala po skončení první světové války a vzniku samostatného Československa. Sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk se přitom zprvu vyslovil pouze pro zavedení milic, nikoliv armády.

Nicméně v prvních letech své existence musel nový mnohonárodnostní stát o své území ještě bojovat, proto byla povinná vojenská služba ponechána. Eskalující hrozba hitlerovského Německa naopak donutila vlády k velkým investicím do obrany. V září 1938 se během legendární všeobecné mobilizace na obranu republiky proti třetí říši sešlo rekordních 1,25 milionu mužů. Na boj ale, jak známo, nakonec nedošlo. A rok nato vypukla druhá světová válka.

Prvorepublikový branný zákon platil de iure i po válce, až do roku 1949. Po komunistickém puči se branci do nově vzniklé lidové armády právě nehrnuli. Kdo ukořistil modrou knížku, která ho od služby osvobodila, získal jackpot v podobě dvou let života. Ti ostatní si kromě tohoto deficitu a těžké fyzické průpravy užili i morální a lidskou dehonestaci, která někdy končila i režimem dobře utajovanými sebevraždami vojáků.

Po sametové revoluci se povinná vojenská služba zkrátila na 18, později na 12 měsíců. Zejména z ekonomických důvodů se později rozhodlo, že nejjednodušším způsobem zajištění efektivní obrany státu bude přechod na čistě profesionální a specializovanou armádu. Její vznik se datuje do roku 2005, rok předtím byla v Česku oficiálně ukončena povinná vojenská služba.

Dnes v české armádě slouží 27 tisíc mužů a žen a jejich počet roste. Do sedmi let jich podle aktuálních armádních plánů mají přibýt tři tisíce. Ještě výrazněji posílí aktivní zálohy – ze současných 3 700 až na 10 tisíc členů. Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) profesionální armádu hájí: „Pokud se lidé přihlásí dobrovolně, je mnohem větší naděje, že se – když pak půjde opravdu o nějaký konflikt – za zemi postaví.“Další politici se ovšem v otázce branné povinnosti či povinné vojny neshodují. Návrhy se různí – od znovuzavedení branné výchovy na školách (což považuji za smysluplný nápad) přes osmitýdenní cvičení všech způsobilých branců, dobrovolné výcvikové kurzy až po roční povinnou vojenskou službu.

O tom, že podobné úvahy mají podporu i ve veřejnosti, svědčí i nedávný průzkum agentury Median pro MF DNES: pro nějakou formu návratu k povinné vojenské službě se vyslovilo „určitě ano“19,7 procenta, pro „spíše ano“dokonce 30,3 procenta, tedy dohromady rovných 50 procent (proti bylo 48 procent). Mezi všemi argumenty v této debatě je však nutné v první řadě zdůraznit, že vojenská služba dnes vyžaduje profesionály. Pro armádu má cenu pouze vycvičený a odborně vyškolený voják, neboť klasická válka, jak jsme ji znali před dvaceti a více lety, dnes ustupuje té hybridní, a moderní vojenské systémy a zbraně jsou čím dál tím sofistikovanější a náročnější na obsluhu.

Válka armády chudých

A než začneme čarovat s čísly ve státním rozpočtu, měli bychom také vědět, že na obnovení základní vojenské služby by podle ministerstva obrany bylo potřeba vynaložit až 20 miliard korun jen na počáteční náklady. K tomu je třeba připočíst finance na instruktory, ubytování, stravování, obnovení odvodního řízení a s tím spojené také obnovení civilní či alternativní služby.

Poněkud drahý experiment ve značně nejisté době, kdy bychom měli v maximální možné míře především zajistit vlastní hospodářskou soběstačnost. To považuji za největší možné vítězství, kterého lze dosáhnout.

Naším úhlavním nepřítelem dnes totiž nejsou bomby, tanky ani rakety, ale bída a chudoba, která v nejbližší době tvrdě a často jistě až osudově zasáhne do životů mnoha Čechů. Tato každým dnem se rozrůstající armáda chudých by měla být nezpochybnitelným mementem a zároveň jasnou odpovědí na otázku, kam nyní soustředit veřejné finance.

Vojenská služba vyžaduje profesionály. Pro armádu má dnes cenu pouze odborně vyškolený voják.